Adéla už zkusila, co se dalo. Babské recepty na otěhotnění, umělé oplodnění, které však nemělo skoro žádnou šanci se udržet, i vážný rozhovor o adopci s Petrem. On však nechce mít žádné cizí dítě, chce, aby jeho firmu zdědil jeho syn, krev jeho krve. Zatím má sice Adéla pocit, že se na ni Petr nezlobí, že nemůže otěhotnět, ale co když se to změní? Na večírku o svém problému začali mluvit s přáteli a ani se nenadáli a už jim jejich známý – primář ze špičkové soukromé kliniky vysvětloval, že náhradní matku si jednoduše seženou přes internet a jejich klinika vše zbývající zařídí. I papíry s tím spojené zajistí advokát, s kterým má klinika dobré zkušenosti. Není na tom nic složitého a všichni jsou pak spokojeni, dokonce část nákladů se dá hradit z nemocenského pojištění. Petr po ujištění, že to bude jeho biologické dítě a že s tím nebudou žádné právní komplikace, hned začal plánovat, kdy se do toho pustí. A Adély se nikdo neptal, zda to tak opravdu chtěla. To Lenka, která si dala už podruhé inzerát, že bude náhradní matkou, ta to tak chce – její dceři i jí to zvýší životní standard, posledně dostala celkem půl milionu a ten velký smutek, když poprvé o „své-jejich“ dítě přicházela, na ten už skoro zapomněla. Sice ji přišlo divné, že se ti předchozí rodiče rozhodli její existenci a podíl na jeho narození před dítětem utajit, ale asi se za způsob, jímž k němu přišli, trochu styděli. A když prý dítě nebude nic vědět, tak ho ani nebude nic trápit.
Příspěvek se zabývá tím, zda je umožnění náhradního mateřství v zájmu všech aktérů tohoto uspořádání, tedy náhradní matky, takto vzniklého dítěte, objednatelských rodičů, i navazujícím tématem komodifikace (prodeje či pronájmu) součástí lidského těla. Táže se, zda je třeba změnit aktuální českou právní úpravu, nezakazující náhradní mateřství, ale neposkytující žádnou speciální regulaci, a to i s přihlédnutím k tomu, že hlavním tahounem vývoje české asistované reprodukce jsou soukromé reprodukční kliniky.