Příběhy

„Soud jim buď nerozumí, nebo jsou mu úplně lhostejné rafinované praktiky, kvůli kterým se ženy mohou stát oběťmi platové diskriminace. Kongres chtěl upravit praktiky, ke kterým dochází v reálném světě. Tento svět soud dnes ignoruje. Na počátku nemusíte vědět, že muži dostávají více. Až časem se může objevit silný důvod pro podezření, že k diskriminaci dochází (…). Dnes je míč opět na hřišti Kongresu, aby napravil chybu, které se soud dopustil.“[1] Tato slova přečetla soudkyně Ruth Bader Ginsburg před svými osmi kolegy a celou jednací síní Nejvyššího soudu USA. Uplatnila odlišné stanovisko proti rozhodnutí, podle kterého stěžovatelka sice byla obětí platové diskriminace,…

Markéta a Hannah se poznaly během svých studií ve Vídni. Je to již několik let od chvíle, kdy se rozhodly společně usadit v Mikulově. Hannah však stále dojíždí za prací do Rakouska, kde se narodila. Na začátku roku 2019 – krátce poté, kdy to umožnilo rozhodnutí rakouského ústavního soudu[1] –, uzavřely Markéta a Hannah v Rakousku manželství. I když to pro ně byl důležitý krok především v symbolické rovině, jejich rozhodnutí pro ně mělo i praktický význam vzhledem k zaměstnání Hannah v Rakousku. Jelikož své „ano“, které si v Rakousku vyměnily, obě myslely vážně, přály si, aby jejich manželství uznala i Česká republika, kde…

„Jsem přesvědčená, že jedním ze základních prvků v boji proti nerovnosti a diskriminaci je to, aby se ve veřejném prostoru vyskytovaly vzory, které mladým dívkám mohou ukázat, že mají různé příležitosti a že ony samy mohou dosáhnout takových míst. Z tohoto pohledu byla dlouhá nepřítomnost žen mezi hlavními vyjednavači velmi problematická, neboť vyvolávala dojem, že ti, kteří mohou vystupovat veřejně a viditelně, jsou jen muži a pro ženy mezi nimi není místo.“ „Nikdy to pro nás nebylo jednoduché… a platí to obecně, protože to souvisí s uspořádáním společnosti. Například když jsme někam přijeli, lidé, kteří něco potřebovali, se vždy nejdříve obraceli na některého…

Adam a Eva se potkali jako spolužáci na právnické fakultě. Padli si do oka a stali se celoživotními partnery. Oběma učarovalo povolání soudce,[1] po fakultě nastoupili nejprve na Nejvyšší soud jako asistenti, pak chvíli pracovali jako justiční čekatelé na krajském soudě a těsně po třicítce dosáhli svého cíle. Byli jmenováni na Pražském hradě do funkce soudce a začali svou kariéru na témže okresním soudě. Adam si k tomu přibral i učení na své domovské právnické fakultě a posléze i práci v jedné z komisí Legislativní rady vlády, což mu předseda soudu bez problémů povolil. Eva měla podobné ambice, ale vzhledem k pokročilému těhotenství musela…

„Otázka, kterou si kladu, není ‚Jak podstoupit změnu pohlaví?‘, ale ‚Jak můžu začít žít autentický život?‘“[1] Tereza již mnoho let žije jako žena, přestože při narození ji okolí identifikovalo jako chlapce, a tak také byla vychovávaná. Od malička se v chlapecké roli necítila příliš dobře. I když se jí snažila vyhovět, hra s autíčky, fotbal nebo počítačové hry ji zkrátka nebraly a také okolí jí dávalo najevo, že se občas nechová úplně jako kluk. To pokračovalo také v pubertě, ve které si postupně začala uvědomovat, že mužské vzorce chování jednoduše nepřijímá a v očekáváních, která na ni okolí kvůli tomu,…

Rovnoprávnost ženy je u nás zakotvena v ústavě. Žena, když chce, může být strojvůdkyní, nebo poslankyní, prostě čím si zamane. Ústava jí k tomu dává plné právo. Já jsem si zamanula, že budu ředitelkou podniku, v němž jsem zaměstnána. Můj muž Karel měl tutéž práci jako já, stejné vzdělání a stejné platové zařazení. Brzy po svatbě jsem Karlovi sdělila, že jsem se rozhodla stát v budoucnu ředitelkou podniku. Pravil na to – ha, ha, ha, to se ti povedlo – a pokračoval ve studiu brožury o ekonomii. Během vaření večeře jsem se zeptala, zda si po večeři i zalátá sám ponožky, abych si mohla…

Istanbulská úmluva[1] Článek 3: c) „Gender” znamená sociálně ustanovené role, chování, jednání a vlastnosti, které příslušná společnost pokládá za odpovídající pro ženy a muže;  Článek 12: 1. Smluvní strany přijmou nezbytná opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů za účelem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založené na myšlence méněcennosti žen nebo stereotypním pojímáním rolí žen a mužů.  2. Smluvní strany přijmou legislativní a jiná opatření nezbytná k předcházení všech forem násilí spadajících do působnosti této úmluvy, spáchaných jakoukoli fyzickou nebo právnickou osobou.  3. Veškerá opatření přijatá na základě této hlavy…

Devět z deseti žen doporučuje přípravek na praní a mytí nádobí. Matky si nemohou vzít volno, protože jejich partner nezvládne péči o děti. Mladé ženy se vdávají za staré muže, které si „berou jen pro peníze“. Ve vztahu k mužům si ženy neušetří žádnou výčitku na nejrůznější maličkosti, až muž bez jediného slova uklidí tři nepříjemné milenky a místo nich získá sympatického kamaráda, anebo si představuje ideální svět, v němž je možné „ženu vypustit“. I muži přitom mají „své dny“. Mladé atraktivní ženy magicky přitahují muži, kteří jsou jejich nadřízenými v práci, a s pomocí medikace se z nich prakticky kdykoliv…

Paní Gita je matkou dvou synů. První chlapec se narodil císařským řezem. Po téměř třech letech znovu otěhotněla. I druhý porod byl komplikovaný. V době, kdy ležela v bolestech na porodním sále, jí byl dán k podpisu nějaký dokument. Měla velké bolesti a strach, protože docházelo ke komplikacím. V tu chvíli lékaři věřila. Dokument podepsala, aniž by byla zpravena o jeho skutečném obsahu. Nebyla ve stavu, aby dokument mohla číst a analyzovat. Nevěděla, že chystaný lékařský zákrok je nevratným krokem, a že vede k trvalé neplodnosti. Posléze byla odvezena na operační sál, kde jí byl proveden císařský řez a ihned poté sterilizace. Druhý den ráno…

Klárka žije se svou mámou a mladším bratrem v Olomouci, letos půjde do třetí třídy. V poslední době se jí do školy moc nechce, spolužačky se jí totiž začaly stranit. Po vyučování, než začne družina, se všichni rozeběhnou do školní jídelny, jediná Klárka musí domů. Její matku to trápí, platit školní obědy si však nemůže dovolit. Před dvěma lety odešla od partnera, který ji psychicky i fyzicky týral. Naštěstí ho od té doby neviděla, zůstala však sama na zabezpečení celé domácnosti. Výživné oběma dětem otec nikdy nezaplatil, pro Klárčinu matku je ale nemyslitelné, že by ho měla jakkoli vymáhat. Pořád z něj má…

„Feminismus – nikdy jsem přesně nevěděla, co to je. Jen vím, že mě lidé označují za feministku, kdykoli vyjádřím názory, které mě odlišují od kusu hadru.“ Britská spisovatelka Rebecca West, 1913 Příspěvek se zabývá pojmy feminismu a genderu v českém právním kontextu a pokouší se jak zhojit jejich neznalost či špatné pochopení, tak změnit nechuť k nim. Vychází z toho, že feministická pozice i koncept genderu jsou užitečné či dokonce nezbytné pro hlubší poznání reality a pro komplexní a kritické pochopení fungování společnosti a práva. První část představuje feminismus jako projekt, který identifikuje a snaží se o nápravu nespravedlnosti vůči ženám. Druhá část…

Klaudie se přestěhovala do nového města, což s sebou neslo i nutnost zajistit si přístup ke zdravotní péči. Na základě doporučení své známé si našla nového gynekologa. Na třetí prohlídce jí během vyšetření do vagíny několikrát vsunul svůj penis. Nejprve si toho Klaudie nevšimla, když přišla na to, že se děje něco neobvyklého, seskočila z křesla a v šoku kliniku opustila. Alexandře ještě nebylo patnáct let. Jednoho dne její rodinu navštívil rodinný přítel. Byť rodiče nebyli doma, pustila jej Alexandra domů. Muž následně odvedl Alexandru do jejího pokoje a tam ji pod pohrůžkou, že ublíží jejím rodičům, znásilnil. Alexandra hrozbu brala vážně a…

Tetyana je vysokoškolsky vzdělaná Ukrajinka, která se z ekonomických a politických důvodů spolu se svým manželem v roce 2010 přestěhovala do České republiky. Oba zde po celou dobu pobývají legálně a pracují na základě pracovního povolení v sektoru zdravotnictví. Oba manželé prostřednictvím svého zaměstnavatele odváděli příspěvky do českého systému veřejného zdravotního pojištění. Po pěti letech v ČR se Tetyana s manželem rozhodli založit rodinu a Tetyana otěhotněla. Protože však čekala dvojčata, je prvorodička a je již „vyššího“ věku (36 let), bylo její těhotenství lékaři vyhodnoceno jako rizikové a musela záhy zůstat doma. Zaměstnavatel s Tetyanou po skončení stávajícího pracovního poměru na dobu určitou (měla pracovní smlouvu…

Petra už rok nespí. Každou noc se jí vrací ve snu vzpomínka na opakované znásilnění a na obličej jeho pachatele. Oznámením znásilnění na policii se nic nevyřešilo. Pachatele sice potrestali, ale jen podmínkou, a u soudu se k ní chovali hrozně, jako by jí nevěřili. Soudce Petře slíbil, že se s pachatelem u hlavního líčení neuvidí, protože zařídí její oddělený výslech, aby se nebála. Bohužel si však soudce ochranu traumatizované oběti před psychickou újmou v průběhu soudního jednání vyložil tak, že přikázal obžalovanému, aby se na chodbě otočil čelem ke zdi, aby mu Petra neviděla do obličeje, když těsně kolem něj procházela tam…

Nesouhlasné stanovisko soudce Pala, Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ, Tokio, 1945: „Plukovník Steward, předsedající v Chatham House, považoval události, ke kterým došlo v Nankingu, za politováníhodné, nicméně ‚cokoliv se nyní děje, se Japonci pravděpodobně naučili od ostatních národů‘.“[1] Azuma Shiro, jeden z prvních vojáků japonské armády, který se vyjádřil ke své účasti v nankingském masakru: „Bylo by v pořádku, kdybychom je pouze znásilnili – neměl bych říkat, že v pořádku. Ale my jsme je vždy ubodali a zabili. Protože mrtvá těla nehovoří.“[2] Chu-Yeh Chang, svědek nankingského masakru: „V roce 1937 vešlo pět japonských vojáků do našeho domu, přinutilo mě a mého otce odejít…

Petra Buzková byla političkou významné české strany, dokonce její místopředsedkyní a ministryní školství. V roce 2000 investigativní novináři zjistili, že poradci premiéra Miloše Zemana (ze stejné strany jako politička) proti ní připravovali dezinformační operaci, v jejímž rámci se o ní mělo mimo jiné rozšířit, že se živila prostitucí, spolupracovala s StB a týrala svou malou dceru. Policie případ vyšetřila a došla k tomu, že autorem byl premiérův poradce Vratislav Šíma, ale státní zastupitelství jej odmítlo stíhat s tím, že jeho čin měl minimální společenskou nebezpečnost (!). Premiér sice Šímu propustil ze svých služeb už po vyslovení podezření, ale o pár…

Azhar a Fatima jsou ženy původem z Iráku, které se staly obětí mučení a znásilnění spáchaného příslušníky milicí Al-Hašd Al-Šá´bi. Před pronásledováním uprchly do Evropy, aby požádaly o mezinárodní ochranu. Po cestě plné útrap v rukou pašeráků obě překročily vnější hranici Evropské unie v Bulharsku, kde jim byla zaregistrována azylová žádost a odebrány otisky do unijní databáze Eurodac. Obě poté pokračovaly dále v cestě a ocitly se na území České republiky. Azhar zde podala žádost o mezinárodní ochranu. Fatima měla v úmyslu požádat o ochranu v Německu, kde žijí její příbuzní, a pokračovala tedy dále, při své cestě však byla…

„Mezinárodně právní struktury a principy se vydávají za ‚lidské‘ – univerzálně aplikovatelné soubory standardů. Přesnější by ale bylo popsat je jako mezinárodní mužské právo,“[1] napsaly v roce 1991 ve svém článku tři významné anglosaské feministické autorky. Toto tvrzení může na první pohled působit překvapivě. Neplatí snad, že mezinárodní právo je soubor neutrálních pravidel, která regulují hlavně vztahy mezi státy a jednotlivci se moc nezabývají? Není snad cílem mezinárodního práva zajišťovat respekt k hodnotám všeobecného významu, jako jsou bezpečnost, rozvoj či ochrana lidských práv? A není zhola nesmyslné uvažovat o státech, mezinárodních organizacích či jiných abstraktních jednotkách v genderových kategoriích? [1] CHARLESWORTH, H., CHINKIN,…

Otec se synem se vydali na výlet. Jeli autem a bohužel se stali účastníky dopravní nehody. Otec zemřel. Chlapce dopravili sanitkou se závažnými zraněními do nemocnice, protože byla nezbytná operace. Ihned ho vezli na sál, ale tam, jakmile chirurg zjistil, o koho jde, vykřikl: „Já ale nemohu operovat vlastního syna!“ Zkuste odpovědět na otázku: „Kdo to byl?“ Byl to nevlastní otec? … Byl to duch? … Byl to vlastní otec, který s chlapcem nežil? … Matka měla poměr s chirurgem? … Byl to Bůh? Všechny tyto odpovědi mohou přijít na mysl a také od účastníků ankety BBC ve videospotu, který je ke…

Anna Procházková jde v noci městem a nese své dítě. Přijde na rozcestí tří ulic, jedna je tmavá, jedna slepá a jen poslední osvětlená, vydá se tedy po ní. Najednou k ní přijde muž, nabídne jí drogy a vyzdvihne pouze jejich pozitivní účinek. Vzápětí přistoupí další lidé, povalí ji na zem, kde ji drží, někdo sebere a odnese dítě, jiný jí rozřízne vagínu. Během poskytování porodní péče je přítomno násilí v mnohem rozsáhlejším a sofistikovanějším rozměru, než si běžně dovedeme představit, a to nejen na individuální rovině, ale především systémově. Porodnické násilí představuje normu, která násilí (nejen) na ženách umožňuje ospravedlnit.

„… a to bylo poprvé, kdy jsem se osobně setkala s genderovou diskriminací,“ pošeptala mi kolegyně během jednoho z profesních setkání, když zakončila svůj příběh o tom, jak se přihlásila na stáž na vyšší stupeň soustavy, společně se svým kolegou. Oba v té době pracovali na stejném státním zastupitelství, věnovali se téže agendě, ona v ní měla podstatně delší praxi a více zkušeností. Měla zájem postoupit výš a věřila ve svůj úspěch. Nadřízenými však byl vybrán jako vhodnější její méně kvalifikovaný kolega, ona zůstala na základním stupni. V jejím hlase bylo znát, že to pociťuje jako křivdu. Přiznám se, že…

Její matka dlouho nekojila, stejně jako spousta žen před sametovou revolucí a mnohé její kamarádky. Ona-prvorodička se však rozhodla, že kojit chce. U gynekologa dostala těhotenský balíček s kojeneckou lahví, dudlíkem, spoustou reklamních brožurek, jak kojit a pečovat o dítě. Porod byl náročný. Po něm jí na pár minut přiložili dítě na hrudník a řekli jí, že má špatná prsa a že s nimi kojení beztak nepůjde, ale že to může zkoušet s plastovými kloboučky. Pak dítě odnesli na několik hodin pryč. Když jí ho opět vrátili, nevěděla ani přes absolvování předporodního kurzu, co má dělat. Na dotaz, jak má kojit,…

Bylo jí třináct, když se přes videochat začala seznamovat s novými lidmi poté, co se přestěhovala za svým otcem. Často od nich slýchala komplimenty: jsi překrásná, úžasná, nádherná. Jeden z nich ji ovšem po roce naléhání dokázal přesvědčit, aby na videu obnažila svůj hrudník. Pak pro ni začalo peklo. Nejprve ji vydíral, aby mu ukázala víc, jinak snímky rozešle přátelům a rodině. Pak, o vánočních prázdninách, na ni ve čtyři hodiny ráno zaklepala policie – s informací, že její fotografie koluje po internetu. Bylo jí čerstvých 14 let. Od té doby zažívala úzkosti, deprese a panické stavy. Cítila se podvedená a zneužitá. Začala pít alkohol…

Alena je Romka, pochází z chudé rodiny, se svým manželem a čtyřmi dětmi žijí na ubytovně na předměstí Kladna, kam se před měsícem přestěhovali, aby byla blíže své sestře. Její manžel je dva měsíce ve výkonu trestu odnětí svobody. Poté, co nebyla schopná zaplatit nájem na ubytovně, protože jí nepřišel doplatek na bydlení, sdělí jí majitel ubytovny, že musí byt do konce měsíce i s dětmi opustit. Příspěvek po teoretickém úvodu do fenoménu ženské chudoby upozorňuje na problémy českého systému pomoci v hmotné nouzi ve vztahu k ženám, jež jsou chudobou ohroženy více než muži, a stávají se tak obětí nepřímé diskriminace. Dále…

Do uzávěrky již zbývá pouze několik minut. Reportér zuřivě dopisuje svůj příspěvek odhalující závažný politický skandál. Navzdory výhrůžkám a zastrašování na něm pracoval několik dní téměř v kuse, pouze s krátkými přestávkami na spánek. Díky svým kontaktům věděl, koho se zeptat, a díky své intuici poznal, které zdroje přesvědčí spíše tlakem, které naopak svým šarmem. S úlevou odevzdává svůj text, šéfredaktor mu zase jednou odpouští jeho přebujelé ego, nedodržování termínů i arogantní vystupování a s uznáním ho poklepává po rameně. Reportér již za tmy odchází z redakce, cestou se zastaví na pár skleniček v nedalekém baru, a pozdě v noci se vrací do svého prázdného…

Sedmatřicetiletá účetní Lucie se po dvouleté rodičovské dovolené vrátila do práce. Každodenní práce od půl osmé do čtyř hodin pro ni byla nereálná, ale zkrácení úvazku si nemohla kvůli financím dovolit. Protože se obávala, že ji kvůli problémům zaměstnavatel[1] vyhodí, zeptala se své známé – právničky, co má dělat. Ta jí poradila, aby podala žádost o úpravu pracovní doby, v níž by požadovala v určité dny pozdější začátek práce a dřívější odchod z práce kvůli vyzvednutí synů ze školky. V práci jí nadřízený slušně, leč rázně vysvětlil, že na vyhovění žádosti nemá právo. Firemní právník jí zaslal písemnou odpověď, v níž zmínil, že kvůli vážným…

„Na oddělení naštěstí pracovala i jedna citlivá porodní asistentka, Bc. X X. Ráda ženám nabízela i jinou porodní polohu než polohu na zádech, běžně praktikovanou a kontraproduktivní. Směla jsem s ní být u porodu ženy, která rodila v poklidu. Pomalu se otočila na bok, za chvilku byly vidět vlásky miminka, vše probíhalo dobře. Hlavička už byla venku z poloviny. V tom na pokoj bez zaklepání vstoupil lékař MUDr. Mgr. X X, CSc., prý ‚zkontrolovat, jak to jde‘. Když viděl ženu na boku, přísně se porodní asistentky X zeptal, co to má být. Ona klidně odpověděla, že paní rodí a že…

Vanja se narodil v roce 1989 v Německu a do knihy narození byl zapsán jako dívka. S ženským, ale ani s mužským pohlavím a rolí se však neztotožnil. S odkazem na nestandardní skladbu svých chromosomů (X0) a za podpory kampaně Dritte Option (Třetí možnost) se proto rozhodl v roce 2014 domáhat soudní cestou, aby jeho intersexualita byla uznána a zápis ohledně jeho pohlaví (Geschlecht) změněn na „inter/divers“ anebo „divers“. Možnost, existující v Německu od 1. listopadu 2013, aby údaj o pohlaví byl z matriky pouze vymazán, odmítl. Spolkový ústavní soud mu dal v říjnu 2017 za pravdu.[1] Nutí-li zákon osoby, které se nemohou trvale přiřadit k ženskému či…

Martina se vrátila po dvou letech na rodičovské do práce. Nejdříve s překvapením ze mzdového výměru zjistila, že její mzda je stejná, jako když odcházela na mateřskou, ačkoli se odborům v obou letech podařilo pro zaměstnance vyjednat několikaprocentní navýšení mezd. Když se zajímala o možnost výkonu části práce z domova, aby si mohla s manželem rozdělit vyzvedávání dcery z dětské skupiny v různých dnech v týdnu, bylo jí sděleno, že nic takového možné není, ale že se podle kolektivní smlouvy všem rodičům malých dětí povoluje zkrácený úvazek. Martina sice o tuto možnost příliš nestála, protože znamenala menší mzdu, a navíc ji neusnadňovala podělit se o péči s manželem,…

Děkan právnické fakulty veřejné vysoké školy připravuje vyhlášení výběrového řízení na vedoucí/ho jedné z kateder, zároveň na tuto katedru hledá novou administrativní posilu. Vnímá přitom, že zatímco většina kateder má ve svém čele muže, za administrativu je všude bez výjimky odpovědná žena – sekretářka. Děkan by rád formuloval výběrové řízení tak, aby povzbudil, či dokonce zvýhodnil méně zastoupené pohlaví v obou funkcích: tedy ženu na pozici vedoucí katedry a muže na pozici… (tu zjišťuje, že vlastně ani neví, jak by tuto pozici nazval, kdyby ji vykonával muž, protože se to na této fakultě zatím ještě nestalo). Na schůzi kolegia děkan navrhuje…

Známý a uznávaný filmový producent si pozval mladou herečku, aby probrali její roli v jeho nadcházejícím filmu. Když dorazila do lobby jeho hotelu, kde se setkání mělo konat, jeho asistent ji poslal do producentova hotelového pokoje. Tato změna místa ji přišla zvláštní, ale měla pocit, že si nemůže dovolit se proti ní ohrazovat. Producent ji ve svém pokoji přivítal v županu a zavedl ji do své ložnice. Celá situace jí byla nepříjemná, ale nechtěla si jej znepřátelit či se prezentovat jako světa neznalá a prudérní. Když dorazili do ložnice, producent se celý odhalil a požádal ji o masáž. Když odmítla, povalil ji…

Tři mezinárodní smlouvy přijdou do baru (respektive, v našem případě před vlády a parlamenty postkomunistických zemí střední Evropy). Jsou to trojčata a mají velmi podobná hmotněprávní i procesněprávní ustanovení. Jen jedna je ale o právech žen a používá pojem genderu. Tu vykopnou. Náhoda? Nemyslím si… Příspěvek posuzuje tzv. Istanbulskou úmluvu z pohledu mezinárodního práva lidských práv. Pro tyto účely ji vymezuje ve třech dimenzích –  jako mezinárodní lidskoprávní smlouvu, pro niž platí režim těchto smluv, jako smlouvu Rady Evropy v porovnání s dalšími smlouvami Rady Evropy a jako smlouvu o právech žen, zasazenou do kontextu vývoje mezinárodního práva v oblasti práv žen. Na…

28letá Guo Qunjuan果勤娟 žila na vesnici v provincii Yunnan云南 v okrese武定. Žila poněkud netradičně, ve společné domácnosti s manželem a svými starými rodiči.[1] Její manžel byl drogově závislý násilník, který měl za sebou již několik konfliktů s policií a povinných léčení. Opakovaně napadal Guo i její rodiče, její otec dokonce strávil po zranění nožem deset dní v nemocnici, za což byl její manžel potrestán 200 yuany pokuty.[2] Guo se dlouhou dobu pokoušela získat pomoc: na policii, u soudu, u Svazu žen, pokusila se i o rozvod, ale neúspěšně. Manžel utratil veškeré úspory její i jejích rodičů, žádal stále více peněz…

Jana s Honzou se seznámili na právnické fakultě. Dohromady je spojil sen o spravedlivém a zlo potírajícím světě, oba se proto zhlédli v advokacii. Janě již táhlo na třicet, studovala druhou vysokou školu a byla také na dvouleté stáži v Chicagu, rozhodli se proto po úspěšných státnicích, že současně s nástupem do práce vyzkouší, zda jim příroda nadělí dítě. Podařilo se to až ve třetím roce koncipientury obou. Janě už před porodem zkoušky nestihla, zůstala tak s malým Jirkou doma. Pak přišla Anička a Eliška. Janě táhne na čtyřicet a advokátní praxe je pro nedodělanou praxi koncipienta[1] v nedohlednu. Pracovat na plný úvazek se třemi dětmi…

„Pro něj se hudba stane možná povoláním, zatímco pro Tebe může a měla by vždycky být ozdobou a nikoliv základem tvého konání; jemu je proto třeba promíjet ctižádost, dychtivost uplatnit se v každé záležitosti, která se mu zdá důležitá, neboť se k tomu cítí povolán, avšak tebe nectí o nic méně, že ses v podobných případech odjakživa chovala přejícně a rozumně, a svou radostí z potlesku, který sklízel, jsi dokazovala, že by sis ho na jeho místě také uměla zasloužit. Setrvej v tomto smýšlení a chování, neboť je ženské, a jenom ženskost zdobí ženy.“ Dopis Abrahama Mendelssohna jeho dceři Fanny[1]…

Eva na tom není dobře. Před měsícem ji znásilnil neznámý muž. Má za to, že kvůli její práci: přes odpor rodiny se snaží ve své zemi propagovat lidská práva. Přemýšlí o tom, že snad nedělá nic tak strašného, jen rozdává letáky a přednáší. Její stát není úplnou diktaturou, ale je pravda, že vládnoucí moc opozici potlačuje, a tradičně fungující společnost považuje lidská práva za nevhodnou novinku přicházející ze Západu. Ví, že její činnost sledují. Jít na policii ale nemá smysl. Policie se politické moci nevzepře, už vůbec ne kvůli ženě. Vždyť donedávna nemohla ani pracovat, pořád není vnímána jako někdo,…

Česká republika, rok 2009: Veronika se po úspěšných studiích v České republice vydala na studia do Velké Británie, odkud přijela navštívit své rodiče a vzala s sebou svou kamarádku. Zoe však není jen kamarádkou, je ženou, do které se Veronika zamilovala a kterou Veronika přijela rodičům představit jako svou partnerku. Veronika se sama musela srovnávat s myšlenkou, že možná nebude mít nikdy děti, a slyší od své matky kromě jiného výčitku, že je lesba a že jí tudíž nikdy nedopřeje vnoučata. Velká Británie, o deset let později: Veronika se Zoe žijí již přes tři roky v manželství. Jejich synovi Davidovi jsou dva roky.…

Adéla už zkusila, co se dalo. Babské recepty na otěhotnění, umělé oplodnění, které však nemělo skoro žádnou šanci se udržet, i vážný rozhovor o adopci s Petrem. On však nechce mít žádné cizí dítě, chce, aby jeho firmu zdědil jeho syn, krev jeho krve. Zatím má sice Adéla pocit, že se na ni Petr nezlobí, že nemůže otěhotnět, ale co když se to změní? Na večírku o svém problému začali mluvit s přáteli a ani se nenadáli a už jim jejich známý – primář ze špičkové soukromé kliniky vysvětloval, že náhradní matku si jednoduše seženou přes internet a jejich klinika vše zbývající…

Marie je úspěšnou manažerkou. Stojí v čele české pobočky nadnárodní korporace a je velmi dobře finančně zabezpečená. Že nemůže počít dítě přirozenou cestou, se Marie dozvěděla, když jí bylo 25 let. V té době byla zasnoubená s Jiřím. Když se později vzali, rozhodli se pro asistovanou reprodukci. Poté, co byla odebrána Marii vajíčka, se však dozvěděla, že ji Jiří opouští kvůli mladší milence, která s ním otěhotněla. Následně uprostřed procesu asistované reprodukce zrušil svůj souhlas. Marie chtěla, aby byl tedy proces dokončen s dárcovským spermatem. Po tom všem, co již podstoupila, si neuměla představit, že to teď vzdá. Lékaři jí ale oznámili, že její vajíčka…

Píše se rok 2016. Čtyřicetiletá Nataša je v Rusku stíhaná pro vraždu. Po dlouholetých útrapách a násilí ze strany svého manžela, nezaměstnaného alkoholika, ho chladnokrevně ve spánku zabila několika ranami nožem. Nyní čeká ve vazební věznici v Tomsku na verdikt soudu. Od své advokátky se dozvěděla, že před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku leží stížnost dvou ruských občanů – mužů odsouzených k doživotním trestům odnětí svobody, kteří si stěžují na diskriminaci, neboť ruský trestní zákon zakazuje uložit takový trest osobám ženského pohlaví. O stížnosti bude rozhodovat velký senát, který v této věci nařídil veřejné jednání. Nataša se hrozí…

Františka Plamínková,[1] učitelka a jedna z nejvýznamnějších osobností českého ženského emancipačního hnutí, vítala československou národní revoluci let 1918/19 nejen jako osvobození národa, ale též jako zrovnoprávnění žen: „Pro ženu prohlášení svobody národa bylo prohlášením jejich lidských práv!“ Pro ni i další liberálně smýšlející aktivistky znamenaly vzrušené měsíce revoluce naplnění jejich snah a příslib odstranění všech nerovností: „Koncem války, kdy bylo již jisto, že budeme volni, nebylo vůbec otázkou, jaká práva ženám patří. Všechna a táž jako mužům,“ psala v roce 1924. Již tehdy však, pár let po 28. říjnu 1918, šlo o vzpomínku na činy a ideály revoluce, jež zůstaly zčásti nenaplněny.…

„Jako máma postiženého dítěte si myslím, že úroveň státu se pozná podle toho, jak se dokáže postarat o ty nejslabší články v tom systému. A já si přeju, aby se to změnilo, aby stát si to uvědomil a aby stát nám ukázal tu sílu.“ Matka syna s autismem, který se začal v osmi letech vážně sebepoškozovat[1] Sofinka byla klidné dítě, usmívala se a dívala se na maminku, ale nesnažila se jí nic ukazovat, neupoutávala na sebe pozornost. Byla neobratná. Jednou něco skutečně moc chtěla, a tak začala plakat. Postupně jí začínalo vadit odchýlení od jejích rutin. Rodiče se přizpůsobovali tomu, že snídá…