Milé čtenářstvo,
už mé oslovení je díky práci na naší knize tak trochu jiné. Před patnácti lety bych Vás oslovila jako milé čtenáře, protože generické maskulinum (užívání podstatných jmen rodu mužského pro souhrnné označení mužů i žen) je prostě mluvnicky správně a o jazyce jako nástroji moci, potvrzujícím tradiční mocenské vztahy, jsem dříve přemýšlela mnohem méně než teď.
Ještě předloni bych Vás oslovila jako milé čtenářky a čtenáře. Vnímala bych to jako inkluzivnější oslovení, které ukazuje, že jsou při čtení našeho textu vítáni muži i ženy. Obdobně postupuji i při komunikaci se studenstvem, které vyučuji. Generické maskulinum ovšem dále standardně používám ve svých přednáškách, rozsudcích či textech, většinou z důvodu praktičnosti a snahy nevést boj na více frontách. V oslovení či označení významných funkcí se ale snažím dávat si pozor na uvedení i ženského rodu.
Když ale sem tam v oslovení či označení povolání použijeme oba rody, získává to na významu, už to není neutrální generické maskulinum, ale zdůraznění dvou rodů, což může náhle vést k silnějšímu binárnímu pojetí – lidé jsou jen muži, nebo ženy.
Po seznámení se s osudy transosob a s fenoménem intersexuality mám pocit, že takové oslovení může vlastně někomu i ublížit. Když se v londýnském metru rozhodli opustit ono tradiční oslovení cestujících „ladies and gentlemen“, nebylo to proto, že by chtěli zavádět nějaké hlouposti, jen přemýšlí podobně jako já a raději budou oslovovat všechny („everyone“), aby působili vstřícněji i vůči osobám, které to mají tak těžké, že se neumí identifikovat ani jako žena, ani jako muž. Nadto v češtině můžeme využít ohromné výhody v podobě tradičního a košatého výraziva, které nám může být v těchto situacích nápomocno. K tomu se více dozvíte v textu Pavly Špondrové Říkali jí ministerský rada.
Takže i aktuální oslovení „čtenářstvo“, které ponechává gender úplně mimo pozornost a je inkluzivní, ať už se čtoucí osoba cítí být kýmkoli, souvisí s tématy, kvůli nimž jsme se rozhodly tuto knihu vytvořit a které se blíže odráží v textech, které jsme nakonec sepsali. V předchozí větě použité různé i/y ve shodě podmětu s přísudkem není chybou, ilustruje to, že jsme sice tři editorky, ale moc nás těší, že s námi naši snahu nabídnout českému čtenářstvu nový pohled na právo sdílí nejen řada žen, ale i někteří autoři-muži. Hodně jsme přemýšlely o tom, jak se bude naše kniha jmenovat. Dost dlouho jsme uvažovaly o názvu „Ženy v právu“, evokujícím dvojí cíl knihy, tedy poukázat na genderové nespravedlnosti v právní regulaci a představit talentované právničky. Pak jsme jej ale opustily, protože byl vylučující ve vztahu k mužským autorům i ostatním obětem mužského práva, jimiž mohou být i muži či osoby, které se necítí být ani muži, ani ženami. „Právo bezmocných“ nám zase přišlo příliš obecné, i když vystihující tematiku, která nás zajímá. O předmětu našeho bádání a přemýšlení jsem začala sama mluvit jako o mužském právu a možná mne v tom inspirovaly předchozí úspěšné aktivity a knihy Jiné právo či Komunistické právo; někdy i většinově mužské projekty mohou být posléze ženám dobrou inspirací. Naše kniha tedy nese název „Mužské právo. Jsou právní pravidla neutrální?“ s otazníkem nakonec a v obsahu knihy najdete další otazníky v názvech jednotlivých textů. Je to asi proto, že nechceme své vidění světa absolutizovat, ale že chceme vyvolat debatu a že jsme otevřeni dalšímu vývoji svých názorů.
O mé cestě k Mužskému právu
Při představování naší knihy by podle mého bylo dobré začít tím, jak jsem se k výsledku, který Vám předkládáme, vlastně dobrala já osobně.
Nikdy jsem neměla vzdělání v oblasti genderu či genderové teorie práva, nicméně docela brzy jsem začala číst feministickou literaturu. Prvními feministickými spisovatelkami, s nimiž jsem se seznámila, asi byly Božena Němcová nebo Astrid Lindgren. Bylo mi už v dětství jasné, že babička je určitě nejdůležitější ze všech členů rodiny. A moc mne potěšila existence Pipi Dlouhé punčochy, osobně jsem se rozhodně raději identifikovala s ní než se Šípkovou Růženkou. V maminčině knihovně jsem poměrně záhy našla Druhé pohlaví od Simone de Beauvoir a v době rané dospělosti a úvah o tom, kým jsem a co je můj úkol v životě, mi určitě hodně pomohl slovenský časopis Aspekt (nikdy nezapomenu na satirický text Rady pro mladé kolegyně, ako urobiť kariéru na univerzitě, který je pro poměry v české právnické akademii stále aktuální) nebo kniha Mýtus krásy.[1] Četba feministické literatury může být užitečná, a proto je součástí naší knihy i seznam literatury, z níž jsme vycházeli, a který je možno vnímat i jako jakési doporučené pokračování četby této knihy.
Na druhou stranu jsem však sama na
svém osudu neidentifikovala nevýhody způsobené systémovou diskriminaci svého
pohlaví, naopak někdy se mi i vyplatila ženská podreprezentace. V některých
okamžicích bylo pro mou kariéru výhodné, že mne používali jako tzv. alibi ženu.
Tak se označuje přibrání jedné dvou žen do ryze mužského kolektivu, aby tím muži
demonstrovali, že je vlastně vše v pořádku, a že když se žena snaží, může se
propracovat i na vrcholný soud, do panelu na konferenci nebo napsat kapitolu do
jejich knihy.
K tématu
mužského práva mne tedy nepřivedla ani osobní zkušenost, ani studia genderu,
ale moje základní právnická odbornost. Celý život jsem se totiž věnovala
lidským právům a hledání spravedlnosti v jednotlivých právních případech,
a tím potažmo i v různých životních situacích. Jsem tedy docela dobře
cvičená v odhalování nespravedlností. A právě v posledních letech
v naší zemi, při působení v české justici, jsem odhalila velkou
nespravedlnost, která se děje ženám, spočívající v jejich absenci či neviditelnosti
a v tom, jak velké překážky musí často překonávat. Nejsou dostatečně
zastoupeny v rozhodujících pozicích, na ně a jejich problémy se dostatečně
nemyslí při tvorbě a interpretaci právních pravidel. S tím jsem se potýkala například
v rámci tématu sociální spravedlnosti a sociálních práv – mám pocit, že
právě ženy ve svých životech mnohem více narážejí na nedostatky státu
v této oblasti a potýkají se s nimi v pečovatelských profesích
či rodinných rolích. A proto jejich větší zastoupení v rozhodovacích
procesech by přineslo větší důraz např. na sociální otázky a jejich řešení.
[1] WOLF, N. Mýtus krásy: ako sú obrazy krásy zneužívané proti ženám. Bratislava: Aspekt, 2000.
Nedostatečné zastoupení žen při rozhodování aneb proč ty šikovné holky někde mezi třicítkou a čtyřicítkou zmizí
Aktuální nízké zastoupení žen ve vlivných pozicích je velkou chybou i proto, že vlastně nevyužíváme celý potenciál, který jako společnost máme. Osobně si popsaný problém uvědomuji každý den v práci, protože jsem v současnosti jedna ze dvou žen soudkyň v patnáctičlenném ústavním soudě. Byť i máme celkově v české justici 61 % žen soudkyň, vrcholné soudy vykazují jasnou podreprezentaci žen. Na Nejvyšším soudě měly ženy v posledních dvaceti letech maximálně čtvrtinový podíl, složení Nejvyššího správního soudu bylo naopak při jeho vzniku genderově vyrovnané (sedm ku osmi ve prospěch žen). V posledních letech však na obou těchto vrcholných soudech ženské zastoupení klesá. Ke konci roku 2018 tak na Nejvyšším soudě působilo jen necelých 18 % žen a na Nejvyšším správním soudě 34 % žen (z původních 54 %). Mezi soudními funkcionáři na rozhodujících pozicích je plně mužský monolit (předsedy všech vrchních i krajských soudů, Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu jsou výlučně muži). Všem profesním právnickým komorám (advokátní, notářské i exekutorské) předsedají též muži. Mnohem více čísel a úvah nad jejich příčinami a důsledky najdete dále v naší knize v textu Ženské právo? (De)feminizace a genderová segregace českého soudnictví v číslech od Maríny Urbánikové, Davida Kosaře a Barbary Havelkové. Složité to mají i představitelky jiných právnických profesí, jak se dočtete v příspěvcích Lucie Madleňákové o advokátních koncipientkách a Věry Novákové o ženách ve státním zastupitelství.
Při úvahách o nízkém počtu žen ve vysokých justičních funkcích a o tom, jak zastavit neblahý trend poklesu jejich zastoupení, jsem dospěla k otázce, zda české prostředí nabízí dostatek žen připravených pro ty osvícené, kteří vědí, že stejnorodé týmy fungují špatně a že ženský živel při vrcholném soudním rozhodování či v rozhodování obecně může být přínosný. Došlo mi, že je klíčovou otázkou, zda na vysoké justiční funkce máme oproti mužským adeptům adekvátně silné návrhy protikandidátek. A uvědomila jsem si, že možná nemáme. Že řada skvělých žen přestává být „někde“ mezi svou třicítkou a čtyřicítkou ve veřejném prostoru viditelná. Rozhodla jsem se tematizovat své roztrpčení z toho, že se situace nezlepšuje, neboť v právnických profesích žen v rozhodujících pozicích spíše ubývá, a tuto otázku šířeji diskutovat. Brzy jsem zjistila, že v českém veřejném prostoru je genderová debata komplikovaná; rovné zastoupení žen je vnímáno jako negace spravedlivého obsazování funkcí. Ani ženy si nepřipouštějí diskriminaci, ačkoli při skoro každém výběrovém řízení na odpovědnou pozici bývá přímo či nepřímo zvažováno, zda bezdětná mladá žena brzo neotěhotní nebo zda žena s dětmi nebude pořád chybět kvůli jejich nemocem. A žena v mém věku zase brzo půjde do penze, stará se o nemohoucí rodiče či vnoučata a v mládí nestihla nasbírat dostatek kýžených zkušeností a potřebných konexí. Už jsem se skoro proslavila úvahou, že sice máme srovnatelné počty vynikajících absolventů a absolventek právnických fakult, ale že ty šikovné dívky a ženy nějak mezi třicítkou a čtyřicítkou zmizí.
Přitom české mladé právničky mají řadu vynikajících vzorů v minulosti, například Miladu Horákovou nebo Andělu Kozákovou-Jírovou, která byla první evropskou notářkou. V období první republiky totiž byla naše země na špici Evropy v prosazování ženských práv a respektu k jejich politické a profesní aktivitě. Když potřebovala právní zastoupení maminka Jana Palacha nebo Milan Kundera, obrátili se na advokátku Dagmar Burešovou. České ženy v právnické profesi byly aktivní a jejich hlas měl sílu. Při aktivitách Charty 77 měly ženy mezi mluvčími třetinové zastoupení a myslím, že je namístě připomenout i jejich jména: Marta Kubišová, Zdena Tominová, Marie Hromádková, Anna Marvanová, Marie Rút Křížková, Jana Sternová, Eva Kantůrková, Petruška Šustrová, Anna Šabatová, Libuše Šilhánová, Dana Němcová. Některé z nich byly i členkami Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných spolu s Ottou Bednářovou, Jarmilou Bělíkovou, Elżbietou Ledererovou, Gertrudou Sekaninovou-Čakrtovou, Zinou Freundovou a Lenkou Marečkovou. I dnes lze najít inspirativní právničky, které nejen zastávají důležité funkce, ale jejichž vliv respektuje i celá právnická komunita. Nikdo neudělal před veřejností takový kus práce pro zvýšení důvěry ke státnímu zastupitelství jako Lenka Bradáčová, nyní vrchní státní zástupkyně; všemi akceptovaným hlasem české justice je Daniela Zemanová, předsedkyně Soudcovské unie; nejvyšší autoritou v ochraně lidských práv je Eliška Wagnerová, bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu, místopředsedkyně Ústavního soudu a senátorka. Proč se tedy tak málo mladých žen-právniček řídí jejich vzorem a neprosazují se? Mohou na to mít vliv jejich šéfové, kolegové, manželé či partneři, ale je třeba změnit i přístup samotných žen. Často, byť by byly třeba nejlepšími kandidátkami, rezignují na kariérní postup, upřednostní zájmy partnera či rodiny, neřeknou v klíčovém momentu dostatečně přesvědčivě, že o tu pozici stojí. Ženy jsou mnohem méně než muži vedeny k sebeprosazování se a k neústupnosti, mívají i tendenci se podhodnocovat. Určitě k ženské podreprezentaci výrazně přispívá také nastavení společnosti – tradiční očekávání, nedostatek flexibilních služeb a vstřícnosti zaměstnavatelů, právní i společenská pravidla. Obdobným problémům jako právničky čelí i ženy v dalších profesích, třeba novinářky, jak ukazuje text Maríny Urbánikové, nebo političky, jak si můžete přečíst v Poloviční politice od Markéty Kos Mottlové a Ondřeje Slačálka.
„Holčičí projekt“
Právě ony chybějící kandidátky v nominačních procesech mne vedly k tomu, že jsem začala cíleně debatovat s právničkami ve věku mezi třicítkou a čtyřicítkou a zamýšlet se nad tím, proč se ženám obecně nedostává v našem právnickém světě dostatečného zastoupení a často pak ani v právu spravedlivého zastání. A po nějaké době jsem, s vědomím toho, že možná existuje zvláštní peklo pro ženy, které nepomáhají dalším ženám (jak říká Madeleine Albrightová), vytvořila neformální skupinu těchto žen a pozvala je na první setkání. I když mi od samého počátku mých úvah o tomto tématu byl svými inspirativními názory i radou velmi nápomocen David Kosař, asi i díky svým americkým zkušenostem nebo osobnímu nastavení opravdu hlubokého respektu k lidské rovnosti, rozhodla jsem se pozvat k setkávání jen ženy. Pěkně to vysvětluje Richard Rorty při doporučení feministického separatismu. Představitelé podreprezentované skupiny, která hledá sebeuvědomění, by na něm měli pracovat nejprve jen sami: „Pokud chcete vytvořit příběh o tom, čím jste, zformulovat morální identitu, která snižuje význam vašich vztahů k jedné skupině lidí a zvyšuje význam vašich vztahů k jiné skupině, fyzická absence první skupiny lidí může být právě to, co potřebujete;“ takový separatismus může zjednodušit charakteristiku sebe samých tak, aby její příslušníci „nabrali morální sílu potřebnou na přeměnu světa“.[1]
Prvním diskusním okruhem, který mne pro společná setkání napadl a který velká většina z oslovených žen tematizovala, bylo slaďování rodinného a pracovního života, a to nejen ve vztahu k nedostatku podpory ze strany společnosti, ale též s ohledem na stále ještě poměrně hodně tradiční rozdělení rolí v rodině. Nejprve jsem přemýšlela, koho mezi ženy pozvat a čí vystoupení by je mohlo zajímat. Začaly jsme setkáním s rodinnou terapeutkou Taťjanou Horkou a s Annou Šabatovou, kterou jsem vybrala jako vlivnou a silnou právničku, českou ombudsmanku, současně i jako ženu prezentující roli matky – zakladatelky velké rodiny. Své snahy v tomto směru jsem začala nazývat jako „holčičí projekt“, navzdory tomu, že jsem se s tímto označením poprvé setkala v pejorativním významu, když jedna ze slavných architektek vysvětlovala, proč nespolupracuje s ostatními ženami. Mně naopak přišlo důležité, abychom si byly vědomy toho, že setkávání žen a řešení i „holčičích“ problémů není o nic méně důležité než řešení otázek, které preferují muži. Od samého počátku tohoto projektu jsem se radila s Pavlou Špondrovou, jednou z editorek této knihy. Vzpomínám na jednu z prvních schůzek s kočárkem v cukrárně, kde mluvila o snu podílet se na vytvoření české verze Feminist Judgements, tedy knihy, která nabídne alternativní feministickou verzi některých rozsudků českých soudů a ukáže, jak by mohly soudy v případech, kde hraje gender roli, rozhodovat, pokud by se dokázaly oprostit od genderových předsudků a stereotypů. Právě Pavla Špondrová mi otevřela oči i tím, že se mne zeptala, proč uvažuji o tom, že bych na setkání zvala nějaké další inspirativní hostky, když samy zúčastněné ženy dělají tak zajímavé věci, s nimiž by nás mohly seznámit.
A přesně tak funguje
náš „holčičí projekt“ – jde o kolektivní přemýšlení a debatování, z nějž
vznikají další náměty – není nikdo, kdo by debatu řídil, ani nikdo, kdo by se jen
vezl. Společně debatujeme o tématech, jimž se jednotlivé ženy věnují, a ty od
ostatních dostávají zpětné vazby či rady, které je posouvají dál. Nesetkáváme
se moc často, s ohledem na všechny starosti, které máme, nám to vyjde tak
dvakrát za rok; a předmětem našich diskuzí jsou témata, která obvykle v typicky
mužském vnímání práva nejsou dostatečně atraktivní, jako je třeba problematika
péče a rodiny, solidarita, ochrana přírody či uprchlíků.
Jak už
jsem výše předeslala, vedle toho, jak do řízení společnosti – v našem
případě zejména na ta místa, kde se rozhoduje o dalším vývoji justice a
právnické akademie – dostat schopné ženy, mne začala trápit i otázka, zda
skutečně ženy soutěží podle stejných pravidel jako muži. A proto je třeba se zamýšlet i nad tím, zda a
jak proměnit právní pravidla a jejich interpretaci. Tehdy jsem
se rozhodla obrátit se na ženu, která mi přijde nejvíce obeznámená s tímto
typem uvažování, a to další z editorek, Barbaru Havelkovou, českou ikonu
genderové teorie práva, která to dotáhla až na Associate Professor v Oxfordu a do poradního týmu sociálně
demokratického premiéra.
[1] RORTY, R. Feminismus a pragmatismus. Aspekt, 1997, č. 1, s. 40–41.
Jsou právní pravidla neutrální?
Žijeme ve společnosti, kde byla pravidla nastavena v minulosti tak, aby (třeba v pracovním prostředí) vyhovovala mužům; a to jen těm, kteří jednají podle tradiční představy muže. Takto nastavený systém je pak stejně otevřený pro muže i ženy. Pokud se ženy tomuto nastavení přizpůsobí, mají vesměs téměř stejné možnosti jako muži. Aktuální situaci pak většina společnosti vnímá tak, že současný stav je přirozený, daný, a tím pádem správný a nelze jej měnit či zpochybňovat. Přitom byl vytvořen tak, že muži měli – ještě na začátku 20. století – stoprocentní moc a vliv na tvorbu pravidel a jejich interpretaci; jen oni mohli volit a být voleni, studovat na vysoké škole či vykonávat společensky významná a prestižní povolání. Námi užívané právo má původ v historické tradici z doby, kdy společnost akceptovala slabší postavení žen oproti mužům, tedy z doby patriarchátu. Dnes toto právo může spoluvytvářet nepříjemný krunýř pro svobodný život mnoha žen i mužů. Nicméně tato patriarchální a androcentrická pravidla, vytvořená společností, ve které po staletí vládli muži, jsou zpravidla vnímána jako objektivní a neutrální. Feministé a feministky, kteří je chtějí měnit, jako aktivisté bořící tuto neutralitu ve prospěch žen či v neprospěch iluzorní svobody, která však je jen schématem bez přihlédnutí k individuálním okolnostem a potřebám a která je svobodou jen pro někoho. I v lidskoprávní doktríně je proti sobě někdy stavěna svoboda a rovnost. Jako by platilo – čím více rovnosti, tím méně svobody. Pro ty privilegované se to tak skutečně může jevit, ale pro ty vyloučené či vylučované je právě jejich právo na rovné zacházení cestou k jejich svobodě. Proto s otvíráním větších možností ženám souzní i příslušníci znevýhodněných menšin (např. sexuálních menšin) a současně slýcháme nářky nad omezováním práv „bílého heterosexuálního muže“.
Proti těm změnám je často argumentováno přirozeností, jejíž obsah však může určovat předsudek či strach, nebo starou tradicí. Otázkou, zda se skutečně jedná o tu nejstarší tradici, či zda náhodou aktuálně přijímané genderové nerovnosti do právní regulace nepřinesla až modernita, se ve svém textu dále zabývá Hana Havelková. Na ztrátu původních tradičních sfér ženského vlivu poukazují i Zuzana Candigliota, Adéla Hořejší a Aneta Majerčíková ve vztahu k otázkám porodnictví, péče o narozené děti a vůbec lidské reprodukce.
Proč se potřebujeme dívat na právo i genderovou perspektivou
Odmítáme-li vnímat genderový rozměr práva, tak nám v důsledku toho chybí důležitý analytický aparát ke komplexnímu pochopení některých problémů, jako je například otázka domácího násilí, feminizace chudoby nebo nespravedlivého odměňování za práci a péči. Naše společnost se dosud nedokázala nijak slušně vyrovnat s ženskými oběťmi, kterým ještě nedávno ublížila způsobem odpovídajícím rasové eugenice, jak popisuje Eva Petrová ve svém textu Čekání romských žen na odškodnění za nucené sterilizace. Ženy tvoří dominantní část populace ohrožené chudobou, zejména matky samoživitelky a důchodkyně, systém sociálních dávek však tento aspekt dostatečně nezohledňuje. V České republice jsou ženy primárním terčem určitého typu násilí, zejména sexuálního či domácího násilí, mají v průměru o 22 % nižší mzdu než muži, přestože jsou už několik desetiletí úrovní vzdělání s muži srovnatelné. Muži zase mají po rozvodu či rozchodu se ženou problém domoci se ekvivalentních forem péče o děti.
V debatě o dosavadní nerovnosti mezi pohlavími se lze setkat s trojím popíráním. Za prvé se popírá samotná existence nerovnosti mezi pohlavími. Lidé odmítají uvěřit, že je opravdu rozdíl 22 % v odměňování, a říkají, že to je špatně spočítané. Za druhé, když už se připustí existence nerovnosti, Češi ji nevnímají jako něco problematického a nespravedlivého, ale buď jako něco přirozeného, nebo jako důsledek svobodné volby žen, které musí nést negativní důsledky své svobodné volby. A třetí popírání spočívá v tom, že případný problém genderové nerovnosti se nemá řešit v oblasti změny pravidel či státní politiky, ale aktivitou a změnou životních priorit těch žen, které na nerovnost poukazují.[1]
I některé otázky, které jakoby se genderu vůbec nedotýkaly, se však bez genderového pohledu nevyřeší. Například stávající koncept nutné obrany, vylučující trestnost bránící se osoby, je vystavěn na představě relativně krátké bitky mezi zhruba stejně silnými oponenty, a proto požaduje adekvátní prostředky obrany odvracející aktuální útok. Nezohledňuje však situace, kdy po mnohaletém týrání oběť (v převážné většině případů žena) sáhne po zbrani (třeba kuchyňském noži) a zabije agresora (v převážné většině případů muže). Obrana je v těchto případech považovaná za nepřiměřenou, nesplňuje tudíž podmínky nutné obrany vylučující trestnost, a bránící se zoufalá žena je tak odsouzena za vraždu. Právo dostatečně nezohlední fakt, že domácí násilí představuje specifický kontext, kde násilí není excesem, ale pravidlem; kde strach o život není vygenerován tím, po jaké zbrani agresor v tom konkrétním okamžiku sáhne, ale je permanentním psychickým stavem… Postih násilníka za domácí násilí pak bývá rozdroben mezi jednotlivé útoky. Násilník je třeba někdy přestupkově potrestán za jednu facku či velkou scénu. Příslušné orgány si však zpravidla nedají práci s tím, aby se zabývaly dynamikou chování násilníka v delším časovém úseku a zhodnocení celkového tlaku na týranou oběť, nikoli jen dílčími útoky. Násilím se zabývá nejrozsáhlejší část naší knihy, přečtete si v ní například o tom, proč jsou za znásilnění stanoveny tak nízké tresty (Radan Šafařík), proč u nás tolik vadí Istanbulská úmluva (Zuzana Fellegi) a kampaň #metoo (Barbara Havelková a Zuzana Andreska), zda rozumějí české soudy obětem násilných trestných činů (Lucie Hrdá) nebo jak vypadá sexuální obtěžování v online prostoru (Katarína Šipulová a Monika Hanych).
Stejně palčivým je i téma péče a práce. Zásadní pohled na tuto otázku přináší text Zuzany Andresky Je péče práce?. Protože v České republice v současnosti ženy vydělávají o pětinu méně než muži, tak je začasté pro rodinu racionální volba, aby muž dále pracoval a žena zůstala na rodičovské dovolené. I kdyby si otec přál s dítětem strávit více času a prožít více společných chvil a žena nechtěla opouštět svou práci, tak jsou okolnosti proti němu. Doma na rodičovské je jeho žena a od chlapa se čeká, že uživí rodinu, ne že se bude z práce vracet brzy domů a trávit s dítětem tolik času, kolik by si přál. Navíc bývá vystaven po poměrně dlouhou dobu stresu jediného živitele celé rodiny. Kdyby běžně odcházeli na rodičovskou muži i ženy, tak je docela pravděpodobné, že by se společensky zvýšila prestiž péče o děti a snížila by se nerovnost v příjmech. To by zlepšilo nejen ekonomickou situaci žen, ale zvýšilo by to roli otce v životě dítěte a též by mu zvýšilo šanci po rozvodu prokázat, že je reálným pečovatelem o dítě. A možná by k tomu rozvodu ani nedošlo.
Nastavením systému rodinné politiky a právní úpravy dochází k „penalizaci mateřství“ – v České republice největší ze všech zemí Evropské unie: ženy jsou ve zhoršené ekonomické pozici v důsledku toho, že mají děti. Preferovaná a zákonem nastavená jako základní je varianta dlouhé, několikaleté individuální péče o dítě v soukromí. Existuje sice teoretická možnost přiměřené úpravy pracovní doby pro ženy, které se chtějí vrátit dříve do práce, ale ta není z důvodu rezervovaného přístupu zaměstnavatelů snadno dosažitelná, jak ve svém textu vysvětluje Lucie Obrovská. Navíc chybí podpůrná opatření, která by reálně umožnila většímu množství žen sladění práce a rodiny (školky, jesle, kvalitní zařízení péče o seniory a osoby s postižením). Pravidla by měla být nastavena tak, aby lidé mohli mít děti, aniž by kvůli tomu byli ekonomicky trestáni. A aby si také mohli vybrat z různých způsobů péče o děti a kombinace rodinného a pracovního života.
Z doposud uvedeného vyplývá, že v naší knize jednotlivé autorky a autoři na konkrétních právních tématech ukazují, že neutrálně se jevící právní regulace při svém působení v praxi může mít na ženy obecně či ženy ve specifickém postavení nebo příslušníky sexuálních menšin negativní dopady ve srovnání s dopady na typické muže. Nejedná se přitom jen o problém našeho českého práva, ale v knize je silně zastoupena též oblast mezinárodního práva. Věra Honusková a Linda Janků se věnují ženám uprchlicím, Veronika Bílková představuje obecně Mezinárodní mužské právo, Kateřina Uhlířová mapuje vývoj mezinárodního trestního práva v kontextu kriminalizace sexuálního násilí a důležitost zapojení žen do mírových jednání zdůrazňuje Kristýna Molková Foukalová.
Pro někoho
možná překvapivě pak naše kniha obsahuje i samostatnou část týkající se
problematiky LGBT*. Jak se v naší knize dále dočtete, problémem bylo už zvolit
tu správnou zkratku s ohledem na uvědomování si různých identit
v oblasti sexuální orientace; nakonec jsme vybrali tradiční zkratku,
v níž „L“ zastupuje lesby, „G“ gaye, „B“ bisexuály, „T“ trans gender
osoby, s hvězdičkou značící, že je třeba být otevřeni i dalším možnostem.[2] Tato
část začala vznikat tak, že si dvě oslovené právničky samy zvolily téma
z této oblasti, Šárka Dušková k právům translidí a Andrea Baršová o
intersexualitě. Tím vlastně doložily tezi, už shora zmíněnou a dále
představenou v textu Martina Kopy o Ruth Bader Ginsburg Proč by měly být
na vrcholných soudech silné ženy – soudkyně?, že ženy, které mají samy
zkušenost s určitou mírou neférového zacházení ze strany držitelů moci,
mají větší citlivost pro nespravedlnosti dějící se i jiným menšinám.
[1] S tímto dělením tří typů popření nerovnosti přichází RHODE, D. Speaking of Sex: Denial of Gender Inequality. Harvard University Press, 1997. Pro podrobnou analýzu jejich uplatnění na ČR viz HAVELKOVÁ, B. Gender Equality in Law: Uncovering the Legacies of Czech State Socialism. Hart/Bloomsbury, 2017, zejm. s. 113–116, 282–285.
[2] Zkratka se tak nevztahuje jen na sexuální orientaci, ale i na sexuální identity (jako jsou např. asexuálové, queer osoby a intersexuálové) a zároveň naznačuje otevřenost pro další orientace a identity než jen ty, které jsou ve zkratce výslovně zmíněny.
Ženy, které by neměly zůstat nepovšimnuty
Naše kniha není jen odbornou publikací, ale je součástí důležitého procesu uvědomování a sebeuvědomování. Byla bych ráda, aby dalším přínosem knihy bylo i to, že představí právě ony mimořádné ženy – zpravidla právničky, které by neměly zůstat nepovšimnuty. Právě pro ně muselo být tak těžké si na psaní jednotlivých kvalitních odborných textů najít čas, mnohé z nich jsou mezi tou třicítkou a čtyřicítkou, hledají své místo v profesním světě a současně bojují o vyvážené slaďování soukromého a pracovního života. Ilustrativní v tom směru byla poznámka jedné z autorek, že poslední korekturu svého textu dělala ve tři hodiny ráno v průběhu kojení svého třetího dítěte.
Kupříkladu jeden z mimořádně silných textů této knihy je příspěvek Jiřiny Chmelové a Hany Lupačové Autista jde z kola ven, dočkáme se někdy změn?, který je systematickou analýzou jednoho z hříchů naší společnosti. Od obou autorek jsem měla už z doby jejich studií mimořádná profesní očekávání. Byly viditelné, schopné, úspěšné. A pak se oběma narodil syn s poruchou autistického spektra. Obě dvě i v této situaci projevily svou sílu a vedle udržení se v profesním světě, které vyžaduje mimořádnou píli a využití každé volné vteřiny, se starají nejen o své děti, ale i o větší šance ostatních dětí v podobné situaci.
Témata si totiž jednotlivé autorky a autoři zvolili sami, představují oblast jejich dlouhodobého odborného zájmu, jak teoretického, tak i praktického. A věřím, že tento proces uvědomování si či sebeuvědomování prostřednictvím debat či psaní o právu bude pokračovat. V naší knize některé oblasti chybí (například témata soukromého práva, rozhodování o svěřování dětí do péče, úpravy prostituce, nerovného odměňování, provádění genderového hodnocení dopadů přijímané legislativy nebo genderových rozměrů přestupkového práva), či jsou zastoupeny jen jedním textem, byť by si zasloužily větší záběr (sociální zabezpečení, pracovní právo a další). Jsme si vědomy také toho, že řada témat a problémů nemusela být námi zatím ani identifikována. Chceme však v přemýšlení a hledání lepších řešení pokračovat. Proto předpokládám, že se po nějaké době dočkáte i Mužského práva II, kde probereme témata, která se z různých důvodů do této knihy nevešla, které autorky a autoři nestihli napsat nebo která nás zatím nenapadla. Ostatně i naše čtenářstvo může přispět dalšími náměty či doporučeními.
Proč je třeba, aby i ženy rozhodovaly?
Když tematizuji otázku nespravedlnosti společnosti vůči ženám a požaduji jejich větší zastoupení ve vrcholných mocenských orgánech, dostávám i otázku, proč vlastně je třeba, aby tam ženy byly. Už tento dotaz je zvláštní; představte si, jak by asi vypadala reakce na to, kdyby všechny vyšší soudy v naší zemi měly jen ženy předsedkyně, ani jeden předseda by nebyl muž. Nikdy jsme neměli ani prezidentku, ani premiérku, ani předsedkyni Ústavního soudu. Takže první odpověď je ta, že tak masivní podprezentace žen je prostě nepřijatelná a nespravedlivá. Sama hodnota diverzity a zastoupení všech lidí v mocenských pozicích jsou důležité pro symboliku našeho zřízení jako společnosti dávající šance každému. Hned poté následuje odpověď, že potřebujeme ženy ve vedoucích pozicích i proto, že mají jinou zkušenost než muži. Díky této jiné zkušenosti pak budou akcentovat témata, která jsou často pro muže „neviditelná“ – zajištění péče o děti, starší osoby či lidi s postižením, porodnictví přátelštější k ženským i dětským potřebám, kvalitnější školství, ochrana proti šikaně na internetu.
A co argument určitými specifickými „ženskými“ vlastnostmi, jako je empatie, nenásilnost, laskavost? Zastávám názor, že ženy a muži nejsou stejní. Jak píše Hana Havelková: „Rovnoprávnost pohlaví byla v historii lidských práv vždy chápána jako rovnost v rozdílnosti, jiná interpretace je účelovým zkreslováním, které ženy nesmějí přijmout.“[1]Nerada bych však používala argument speciálních ženských vlastností. Každá žena přece může být taková, jaká chce. Ke všem starostem po ní prosím nechtějme, aby ještě naplňovala ty zvláštní pozitivní ženské vlastnosti, které od ní očekáváme. Žena přece může být ostrá a cílevědomá a muž něžný a pečující. Velká část žen v mém okolí je však určitě o něco méně sebevědomá a prosazující se než srovnatelní muži. Znám ale i ženy s vysokou schopností sebeprosazení – a i těm držím palce, ať se jim daří. Nespojujme s ženskou reprezentací žádné zvláštní vlastnosti, nedávejme ženám další úkoly a povinnosti, jaké mají být. Buďme rádi, že bude každá jiná a svá.
[1] Havelková, H. Od lidských práv k životní volbě. Aspekt, 1997, č. 1, s. 33.
Rady, jak na to
Je jasné, že působit ve většinově mužských skupinách (a případně i čelit mužskému šovinismu) může být pro ženy těžké, ba zraňující. V praktických situacích nám může být docela nápomocná třeba příručka Power Booklet švédské federace sociálně demokratických žen,[1] podle níž existuje pět základních skupin metod používaných vědomě i nevědomě k tomu, aby si ve veřejném životě muži zajistili převahu nad ženami, jimž jsou: zneviditelnění, znevážení a zesměšnění, neposkytnutí informací, dvojité potrestání a zatížení vinou a studem. Co si pod těmito názvy metod představit?
Metoda dominance spočívající ve zneviditelnění je používána, když muži nenaslouchají tomu, co ženy chtějí říci – mluví-li žena, dívají se do svých papírů, mluví spolu navzájem, skáčou jim do řeči nebo se omluví a odejdou na toaletu. Příklady zesměšnění a znevážení ani není třeba uvádět – výroků o zábavných mladých blondýnkách, hysterických starých ženách či zamilovaných fanynkách známe bezpočet. I příkladů neposkytnutí informací je nepočítaně – muži uzavírají dohody v sauně nebo na pivu a ženy později nemají možnost diskutovat o tom, co již mimo jejich dosah muži rozhodli, a pokud se o to snaží, jsou vnímány jako zdržující a nerozhodné. Metodou dvojitého potrestání je myšlena situace, kdy je využíváno ženské špatné svědomí. Velmi efektivní je obvinění, že žena není dobrou matkou či že je nedostatečně angažovaná, rozhodne-li se pro rodinu. Chtějí-li mít ženy uspokojivý rodinný i pracovní život, jejich Ne v práci i doma jsou jim vyčítána, na rozdíl od mužů ve stejné situaci. A poslední typická metoda zatížení vinou a studem je vlastně nejzákeřnější. Pokud se k nám někdo chová popsanými způsoby znevažování či odstavování od informací, tak jsme navíc tlačeny k tomu, abychom si myslely, že je to vlastně naše chyba či vina, že si za to můžeme samy.
Švédské ženy těchto popsaných pět hlavních metod, jimiž si jejich mužští kolegové nad nimi (často i podvědomě) zajišťovali převahu, označily jednotlivými prsty na ruce, a vždy když jedna z nich čelila některé z popsaných metod, stačilo, aby jí ostatní ukázaly příslušný prst na ruce. Pocit viny či ponížení byl v takové situaci určitě lépe k vydržení… Možná i stačí mít těch pět prstů v hlavě a jen si je zvedat samy pro sebe, abychom si uvědomily, že ten problém v komunikaci často není na naší straně.
Ale není to jen dívčí válka. Věřím, že i muži by nám mohli pomoci – musí si přece být vědomi toho, že žena, které dají svobodu a podporu, poskytne totéž i jim. Těším se, až naši muži budou přemýšlet stejně jako můj pětapadesátiletý holandský kamarád – vysvětloval mi, že jeho tatínek byl hrdý, že manželka nemusí pracovat, on pak je hrdý, že jeho žena má stejně úspěšnou firmu jako on sám. Takové muže už teď vidíme i u nás, jsou to třeba partneři našich autorek nebo naši spoluautoři. Vědí, že férovější pravidla, společnost vstřícnější ke každému a menší lpění na tradičních představách, jací by muži a ženy měli být, v důsledku vytvoří příjemnější život i pro ně.
Během svého přemýšlení nad tím, co udělat, aby ony šikovné holky mezi třicítkou a čtyřicítkou nezmizely a aby naše spravedlnost nebyla ovládána mužským monolitem, jsem zjistila, že se musím v prvé řadě obracet na ostatní ženy. Starejme se o to, abychom konkrétním ženám dodaly odvahu ve výběrových řízeních, kandidaturách a při slaďování pracovních a rodinných rolí. My ženy, kterým budoucnost naší společnosti není lhostejná, bychom měly podpořit v konkrétní situaci ženu, bude-li to jen trochu možné. Považovat ženské zastoupení za prioritu, pomoci spoluvytvořit procentuální základnu v různých orgánech, aby se tam cítily dobře i ostatní ženy, samy se starat o svou pozici či svou kompetenci, ale u toho si uchovat sebe sama – třeba i empatii, péči o druhé, touhu po harmonii a porozumění.Vybere-li si některá žena takovou cestu, kterou bychom si samy nevybraly, nepociťujme to ani jako kritiku té naší cesty, ani jako její selhání. Některé ženy nechtějí být bojovnicemi a některé třeba nechtějí mít děti. No a co?
Považuji však za důležité podpořit ostatní ženy v jejich touze po sladění rodiny a práce – pomoci eliminovat výčitky svědomí, které jsou na nic, a neptat se jich: „Jak to Jiříček zvládá, že jsi tak brzo zpět v práci?“ Vždyť přece starat se o děti znamená též starat se o svět, v němž budou žít.
Je třeba si také uvědomit, že problém se slaďováním soukromého a pracovního života nemají jen ženy žijící v trvalém partnerském vztahu, matky anebo ženy pečující o starší či postižené členy rodiny. I svobodné mladé ženy často váhají a musí slaďovat rozhodnutí o svém kariérním životě s životem osobním. Ostatně bedlivý výběr partnera je pro podporu ženských ambicí docela zásadní. A například dlouhý pracovní či studijní pobyt v zahraničí mladým ženám může zkomplikovat možnost najít si partnera, s nímž by mohly včas založit rodinu. Někdy si mohou nechat utéci nějakou pracovní příležitost kvůli naději na rodinný život, který se nakonec ani nezrealizuje. A i bezdětné ženy to mají v naší společnosti těžké, na rozdíl od bezdětných mužů jsou kritizovány za své rozhodnutí nemít děti, a to třeba i v situaci, kdy po nich toužily, ale z nějakého důvodu jim to nevyšlo. Podpásové rány od svého okolí mohou dostávat ženy nejen proto, že jsou jako matky či potenciální matky pokládány za obtížněji zaměstnavatelné, ale i z toho důvodu, že se matkami či manželkami nestaly, protože pak nejsou vnímány jako plnohodnotné. Ženy tedy nečelí jen strachu z profesních neúspěchů, ale mohou mít též obavy z neúspěchu v soukromém životě a s tím spojené stigmatizace. Mějme tedy pochopení i pro ženy v takových situacích a zdržme se dotazů jako: „Práce není všechno, kdy už si pořídíš dítě a manžela? Nebo jsi tak sobecká, že se ti do toho nechce?“
Hlavně my ženy bychom si měly být vědomy popsané kvadratury kruhu mezi
od nás očekávanou „ženskostí“ a kariérou, mezi soukromým a veřejným životem,
mezi rodinou a prací i všech okolností, které mohou dobré partnerství či
rodičovství zhatit, a proto bychom neměly jiné ženy hodnotit za životní styl,
který si vybraly nebo který na ně zbyl. Ostatním ženám bychom též měly pomoci
v jejich váhání o vlastní kompetenci (ale výhradně jen tehdy, když je to
pravda!). A hlavně bychom se měly naučit vnímat ostatní ženy jako pomoc a
podporu, ne jako soupeřky. Neškorpit se a neubližovat si navzájem, ale pomáhat
si.
[1] Dostupné i v českém překladu pod názvem Moc a vliv – jak na to? Fórum 50 %, 2006. Dostupné na: https://padesatprocent.cz/docs/moc-a-vliv-jak-na-to.pdf (cit. 26. 8. 2019).
Co je a co není cílem naší knihy
Závěrem bych tedy shrnula, co je a co není cílem naší knihy. Jak už jsem uvedla, prvním mým cílem bylo osmělit a představit ty ženy, které by neměly zmizet mezi svou třicítkou a čtyřicítkou. Druhým, stejně důležitým cílem pak bylo ukázat situace, kdy právní pravidla nepůsobí neutrálně, a proto mohou vytvářet nespravedlnosti. Bez genderového pohledu však nepochopíme, proč tomu tak je a co by se mělo změnit. Rozhodně není cílem kohokoli omezovat či kritizovat. Lidé si mohou volit různé životní strategie. Jen by k tomu mělo dojít na základě svobodné volby, nikoli vnucením okolnostmi či očekáváními ostatních. Ostatně i jednotlivé autorky a autoři naší knihy se často neshodnou a vidí různou optikou, naše kniha nemá obsahovat jednu doktrínu, ale má být nepředpojatým a otevřeným představením odborných a společenských postojů, které spojuje zájem o spravedlnost a genderovou rovnost.
Jen otevřená diskuse, spravedlivě nastavená pravidla a jejich férová aplikace totiž otevírají možnosti svobodného rozhodování každé lidské bytosti, tak, aby si opravdu každá mohla jít svou vlastní cestou za štěstím.