Rovnoprávnost ženy je u nás zakotvena v ústavě. Žena, když chce, může být strojvůdkyní, nebo poslankyní, prostě čím si zamane. Ústava jí k tomu dává plné právo. Já jsem si zamanula, že budu ředitelkou podniku, v němž jsem zaměstnána.
Můj muž Karel měl tutéž práci jako já, stejné vzdělání a stejné platové zařazení. Brzy po svatbě jsem Karlovi sdělila, že jsem se rozhodla stát v budoucnu ředitelkou podniku. Pravil na to – ha, ha, ha, to se ti povedlo – a pokračoval ve studiu brožury o ekonomii. Během vaření večeře jsem se zeptala, zda si po večeři i zalátá sám ponožky, abych si mohla tu brožuru přečíst také já.
Brzy jsem poznala, že ředitelkou hned tak nebudu. Jako referentka jsem totiž nedosahovala žádných úspěchů. Na důležitější porady delegoval náš vedoucí vždycky některého kolegu. Muž prý budí při jednání větší respekt. Za nějaký čas byl vedoucí našeho odboru povolán na vyšší funkci, tak jsem si dodala odvahy a šla jsem k němu. Povídám mu: „Myslím, že bych na to stačila. Jsem zkušená a pro ostatní ženy by bylo povzbuzením, kdyby aspoň jedna byla na odpovědnějším místě, ne?“ Podíval se na mě otcovsky shovívavě a odpověděl: „Vážím si tvé práce, ale uznej sama, brzy nastoupíš na mateřskou dovolenou a to víš, s dítětem těžko můžeš zastávat… Ale řeknu ti radostnou věc. To místo zůstane v rodině. Vedoucího bude dělat tvůj muž.“ Nijak jsem štěstím nezářila. Tou ředitelkou se ale stanu, i když později. Mám to zakotveno v ústavě.
Potom jsem se však stala matkou a Karel tudíž otcem. Já jsem vařila kašičky, on studoval ekonomii. Jeho pracovní obětavost a neustálé sebevzdělávání bylo dáváno za vzor. I mně. V ušetřeném čase v práci jsem hltala odbornou literaturu, neboť odpoledne večer po práci jsem studovat nemohla. To jsem běžela do jeslí, nakupovala, vařila, koupala a krmila. Manžel toto vše nemohl dělat. Pochopitelně. Sebevzdělávání a vedoucí pozice mu to nedovolilo.
Když bylo pořádáno školení, vybrali i mne. Radostně jsem to sdělila manželovi a dodala energicky: „Ty tři neděle budeš mít večer malou a nákup na starosti ty. Když já to mohu dělat již dva roky, ty to tři týdny vydržíš také.“ Velice se rozčílil. Nemohu mu prý tak svévolně narušovat práci. A k čemu to prý JÁ potřebuju.
Vedoucí, na kterého jsem se obrátila, aby manželovi domluvil, domluvil mně. Pro informaci jsem se zeptala, jak má vypadat moje práce, když se musím nejen rozptylovat, ale dokonce nemám ani možnost se v práci zdokonalovat. Řekl: „No jo, ženské to mají těžké, víš.“ Povzbuzen ve své kondolenční činnosti ještě chlácholivě dodal: „Já tě chápu. Ale celkem si nemůžeš stěžovat vždyť tvůj muž, jak mi sám řekl, ti každou neděli utírá nádobí.“
Opravdu – proč si vlastně stěžuji? Vždyť manžel i vedoucí udělali vše pro mou rovnoprávnost. Jeden mi utírá v neděli nádobí a druhý se mnou tak pěkně, procítěně hovoří… Že jsem se ředitelkou nestala? To přece nic není. Hlavně, že bych jí mohla být, protože rovnoprávnost je zakotvena v ústavě.
MAJEROVÁ, M. Jak jsem se nestala ředitelkou. Vlasta, 1956, č. 37, s. 10.[1]
[1] Zkráceno a editováno autorkou, citováno podle BAHENSKÁ, M., HECZKOVÁ L., MUSILOVÁ, D. O ženské práci: dobové (sebe)reflexe a polemiky. Praha: Masarykův ústav a Archiv AV ČR, 2014, s. 221–223.
Příspěvek se zabývá vztahem mezi koncepty práce a péče pohledem feministické kritiky práva. Poukazuje na to, že nejen výkon péče ženami, ale i samo kulturně zakotvené spojení pečovatelství s femininitou brání v realizaci formálně zakotvené rovnosti žen a mužů. Příspěvek předkládá tři modely řešení nerovného postavení práce a péče: zapojování žen do trhu práce, vynahrazování ušlých příležitostí na trhu práce skrze systém sociálního zabezpečení a rovnocenné vnímání péče a práce, jako nezbytné součásti života každého člena společnosti.