Nesouhlasné stanovisko soudce Pala, Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ, Tokio, 1945:
„Plukovník Steward, předsedající v Chatham House, považoval události, ke kterým došlo v Nankingu, za politováníhodné, nicméně ‚cokoliv se nyní děje, se Japonci pravděpodobně naučili od ostatních národů‘.“[1] Azuma Shiro, jeden z prvních vojáků japonské armády, který se vyjádřil ke své účasti v nankingském masakru: „Bylo by v pořádku, kdybychom je pouze znásilnili – neměl bych říkat, že v pořádku. Ale my jsme je vždy ubodali a zabili. Protože mrtvá těla nehovoří.“[2] Chu-Yeh Chang, svědek nankingského masakru: „V roce 1937 vešlo pět japonských vojáků do našeho domu, přinutilo mě a mého otce odejít a poté znásilnili moji matku, moji 80letou prababičku a moji 11letou sestru.“[3] Soudce Pal, Shiro i Chang hovořili o čínském městě Nankingu, kde došlo během druhé světové války k rozsáhlému plenění, znásilňování a zabíjení, ve kterém japonská armáda zabila více než 300 tisíc civilistů. Rozsudek Tokijského tribunálu uvádí, že v kontextu události, která je známá jako „Znásilnění Nankingu“, došlo k „přibližně 20 000 případům znásilnění během prvního měsíce okupace.“[4] Žádná z přeživších žen, které byly znásilněny či jinak sexuálně zneužity, nebyla předvolána podat svědeckou výpověď.
[1] International Military Tribunal for the Far East, Dissentient Judgment of Justice Pal. Tokyo: Kokusho-Kankokai, Inc., 1999, s. 606.
[2] WILLIAMS, K. Conflict Profile: Nanking. Women’s Media Center. 20. 3. 2014. Dostupné na: https://www.womensmediacenter.com/women-under-siege/conflicts/nanking.
[3] Tamtéž.
[4] International Military Tribunal for the Far East, Judgment of 12 November 1948. In PRITCHARD, J., ZAIDE, M. S. (eds.) The Tokyo War Crimes Trial Vol. 22. s. 1012. Dostupné na: http://werle.rewi.hu-berlin.de/tokio.pdf.
Příspěvek zkoumá vývoj mezinárodního trestního práva v kontextu kriminalizace sexuálního násilí, zabývá se postavením obětí (včetněprocesu jejich viktimizace) a konkretizací trestní odpovědnosti pachatelů sexuálně a genderově motivovaných zločinů, spáchaných (převážně) během mezinárodního či vnitřního ozbrojeného konfliktu. Rozebírané případy demonstrují, že na základě posunu v rozhodovací činnosti mezinárodních trestních tribunálů a soudů není již sexuální násilí vnímáno pouze jako „politováníhodné“, nýbrž je při naplnění znaků příslušné skutkové podstaty trestáno jako válečný zločin, zločin proti lidskosti či genocida.