Azhar a Fatima jsou
ženy původem z Iráku, které se staly obětí mučení a znásilnění spáchaného
příslušníky milicí Al-Hašd Al-Šá´bi. Před pronásledováním uprchly do Evropy, aby
požádaly o mezinárodní ochranu. Po cestě plné útrap v rukou pašeráků obě
překročily vnější hranici Evropské unie v Bulharsku, kde jim byla
zaregistrována azylová žádost a odebrány otisky do unijní databáze Eurodac.
Obě poté pokračovaly dále v cestě a ocitly se na území České republiky. Azhar
zde podala žádost o mezinárodní ochranu. Fatima měla v úmyslu požádat o
ochranu v Německu, kde žijí její příbuzní, a pokračovala tedy dále, při své
cestě však byla zachycena kontrolní hlídkou Policie České republiky. V případě
obou žen je k posouzení jejich žádosti o mezinárodní ochranu dle pravidel
dublinského systému[1]
příslušné Bulharsko, kam mají být posléze přemístěny. Zatímco Azhar je však do
té doby ubytována v přijímacím a v pobytovém středisku pro žadatele o mezinárodní
ochranu a náleží jí zvláštní ochrana jako zranitelné ženě, která je obětí
mučení a znásilnění, Fatima je do uskutečnění transferu zbavena svobody v
zařízení pro zajištění cizinců, aniž by při tom byly její zranitelnost a
prožitá traumata jakkoli zohledněny.
[1] Systém vycházející z nařízení Dublin III [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států].
Příspěvek se věnuje vymezení zranitelných osob v azylovém a cizineckém právu a mapuje problémy právní úpravy a rozhodovací praxe ve vztahu k zajišťování zranitelných cizinců. Dva základní právní problémy, a sice nezohlednění zranitelnosti osob, které zároveň nejsou žadateli o mezinárodní ochranu, a rozdílné zacházení se stejnými kategoriemi zranitelných uprchlíků, analyzuje nejen obecně, ale i z hlediska genderu. V závěru pak nabízí možná řešení hlavních problémů.