Eva na tom není dobře. Před měsícem ji znásilnil neznámý muž. Má za to, že kvůli její práci: přes odpor rodiny se snaží ve své zemi propagovat lidská práva. Přemýšlí o tom, že snad nedělá nic tak strašného, jen rozdává letáky a přednáší. Její stát není úplnou diktaturou, ale je pravda, že vládnoucí moc opozici potlačuje, a tradičně fungující společnost považuje lidská práva za nevhodnou novinku přicházející ze Západu. Ví, že její činnost sledují. Jít na policii ale nemá smysl. Policie se politické moci nevzepře, už vůbec ne kvůli ženě. Vždyť donedávna nemohla ani pracovat, pořád není vnímána jako někdo, kdo má slovo. Rozhoduje se, zda odejde ze země.
Rea je na cestě už třetí den. Ví, že do porodu ještě pár týdnů zbývá, a doufá, že se jí podaří najít bezpečí dřív, než se dítě rozhodne, že chce vidět světlo. Musela utéct ze svého domova, přišli povstalci a všechny muže zabili. Znásilnili snad každou, i malé holčičky, křičeli název jejího etnika a něco o švábech, kteří v jejich zemi nemají místo. Ji nechali, snad se v nich hnulo svědomí. Ale snad by bylo lepší, kdyby nepřežila, nemá pro dítě nic, oblečení, deku, nic. Prý jim za hranicemi někdo pomůže, šeptá se. Nemá kam jinam jít. Po celé zemi je válka.
Příspěvek v první částí shrnuje počty žen-uprchlic a základy evropské právní úpravy uprchlictví. V druhé části se podrobněji zabývá vývojem definice uprchlíka, úpravou v rámci Rady Evropy a Evropské unie a genderově orientovaným výkladem tohoto pojmu. Třetí část je věnována zamyšlení nad tím, zda Evropa představuje prostor, v němž jsou ženy-uprchlice chráněny. Závěr se věnuje otázce, zda je pro ženu v evropském prostoru za obdobných podmínek obdobně náročné naplnit definici uprchlíka, anebo těžší, či lehčí než pro muže.