Adam a Eva se potkali
jako spolužáci na právnické fakultě. Padli si do oka a stali se celoživotními
partnery. Oběma učarovalo povolání soudce,[1]
po fakultě nastoupili nejprve na
Nejvyšší soud jako asistenti, pak chvíli pracovali jako justiční čekatelé na
krajském soudě a těsně po třicítce dosáhli svého cíle. Byli jmenováni na
Pražském hradě do funkce soudce a začali svou kariéru na témže okresním soudě.
Adam si k tomu přibral i učení na své domovské právnické fakultě a
posléze i práci v jedné z komisí Legislativní rady vlády, což mu
předseda soudu bez problémů povolil. Eva měla podobné ambice, ale vzhledem
k pokročilému těhotenství musela učení na vysoké škole zrušit a
nastoupila na rodičovskou dovolenou. Po roce se Eva chtěla vrátit do práce,
nicméně potřebovala sladit práci s péčí o své dítě, a proto požádala předsedu
soudu o úpravu pracovní doby – chtěla pracovat na částečný úvazek v rozsahu
poloviční týdenní pracovní doby. Předseda však její žádost zamítnul
s tím, že by to vážně narušilo chod soudu. Eva proto zůstala další dva
roky doma, protože nezískala v místě svého bydliště místo v jeslích.
Adam v mezidobí odešel na stáž ke krajskému soudu, kam byl pro své
dobré výkony po půl roce natrvalo přeložen. Když se o dva roky později Eva
vrátila do práce, předseda ji řekl, že polovinu jejího nápadu bude tvořit
agenda péče o děti, neboť má pro to podle něj vlohy, a druhou polovinu
platební příkazy, neboť na této agendě prý chybí soudci. Přitom před
rodičovskou dovolenou Eva soudila výhradně trestněprávní věci a v tomto
oboru i aktivně publikovala. Adam se stal tou dobou místopředsedou krajského
soudu a začalo se o něm mluvit jako o kandidátovi na další uvolněné místo na
Nejvyšším soudě.
[1] V následujícím textu používáme v principu generické maskulinum, pokud nechceme přímo zdůraznit pohlaví.
Příspěvek nabízí sérii jedinečných časových řad, které představují vývoj zastoupení žen a mužů mezi absolventy právnických fakult a v právních profesích, zejména v soudnictví. Současně poskytuje jejich analýzu a ukazuje, že navzdory faktu, že české soudnictví je mezi povoláními s rozhodovací pravomocí výjimečné tím, že má většinu žen, je současně povoláním, kde existuje vertikální genderová segregace a kde probíhá mírný proces defeminizace. Vertikální genderová segregace se projevuje tím, že čím „výše“ se díváme, tím je v soudnictví méně žen – ať už jde o soudní hierarchii, či pozice soudních funkcionářů. A v těchto pozicích jich také pozvolně ubývá – jsme tedy též svědky defeminizace na pozicích vlivu a moci.