Františka Plamínková,[1]
učitelka a jedna z nejvýznamnějších osobností českého ženského
emancipačního hnutí, vítala československou národní revoluci let 1918/19 nejen
jako osvobození národa, ale též jako zrovnoprávnění žen: „Pro ženu prohlášení
svobody národa bylo prohlášením jejich lidských práv!“ Pro ni i další
liberálně smýšlející aktivistky znamenaly vzrušené měsíce revoluce naplnění
jejich snah a příslib odstranění všech nerovností: „Koncem války, kdy bylo již
jisto, že budeme volni, nebylo vůbec otázkou, jaká práva ženám patří. Všechna
a táž jako mužům,“ psala v roce 1924. Již tehdy však, pár let po 28.
říjnu 1918, šlo o vzpomínku na činy a ideály revoluce, jež zůstaly zčásti
nenaplněny. Vývoj v otázce postavení žen od převratu viděla Plamínková
jako úpadek. Boji s tímto úpadkem zasvětila zbytek svého života jako
předsedkyně nově založené Ženské národní rady (1923) a jako senátorka
(1925–39). Sama přitom spatřovala příčinu ohrožení ženské rovnosti
v nedostatečném demokratickém přesvědčení části poslanců, jimž scházela vůle
promítnout politické deklarace stran do konkrétních zákonů. Sto let po
událostech víme, že československá národní revoluce nepřinesla konec mužského
řádu. Takovýto vývoj tehdy nenastal ani v žádné jiné zemi. A podle
některých názorů, prezentovaných rovněž v této knize, ukončení panství
„mužského práva“ není dosaženo doposud. Proto je podnětné zkoumat konkrétní
bariéry, na které revoluční volání po rovnosti žen při tvorbě nového právního
řádu narazilo. S mnohými se potýkají ženy i dnes.[2]
[1] Františka Plamínková (1875–1942) stála u vzniku Ženského klubu českého(1903) a Výboru pro volební právo žen(1905). V roce 1923 založila Ženskou národní radusdružující liberálně orientované ženské organizace v Československu. V letech 1925–1939 byla senátorkou za národně socialistickou stranu. Liberální názory na emancipaci žen zastávala i v tísnivé atmosféře druhé republiky. Po atentátu na R. Heydricha byla dne 30. června 1942 popravena. Její biografii napsala Eva Uhrová: UHROVÁ, E. Radostná i hořká Františka Plamínková. Praha: Mediasys, 2014.
[2] Všechny citace v tomto odstavci jsou z PLAMÍNKOVÁ, F. Žena v demokracii. Řeč pronesená v cyklu přednášek „O demokracii“ pořádaném sdruženými kulturními organizacemi v Praze. Praha: Nákladem svazu národního osvobození, 1924.
Revoluce let 1918/19, která vedla ke vzniku Československa, byla nejen revolucí národní, ale i revolucí sociální. K hodnotám nového řádu, k nimž se revoluce hlásila, patřila i rovnost žen a mužů. Příspěvek zkoumá bariéry, na které revoluční volání po zrovnoprávnění žen při tvorbě nového právního řádu narazilo. S mnohými se ženy potýkají i dnes.