Mužské právo aneb co by mnohé muže nenapadlo (a to ani právníky)

Lenka Bahýľová – recenze knihy

Již název knihy zaujme. Ne, nejedná se o další z předmětů vyučovaný na právnických fakultách vedle práva obchodního či správního. I když…vlastně proč ne? Téma, které kniha otvírá, resp. způsob, jakým zvolené téma podává, je totiž v českém právním prostředí něčím dosud zcela ojedinělým. Pro čtenářstvo, které označení „feministka“ či „feminista“ nevnímá jako hanlivé označení, lze vyjít z lakonického shrnutí v jedné z úvodních kapitol, a sice že jde o první publikaci svého druhu v oboru feministické kritiky práva v českém prostředí. Pro ty, kteří „gender studies“ dosud považují za kontroverzní obor studia a zkoumání, lze tuto publikaci jednoduše představit jako soubor odborných studií zabývajících se aktuálními společenskými problémy, které se týkají především žen, a které právo neřeší nebo řeší nedostatečně, jakož i důvody, proč se tak děje.

Iniciátorka a hlavní organizátorka projektu, ústavní soudkyně Kateřina Šimáčková, vytyčila dva cíle publikace – představit (nejen) ženy s významným potenciálem profesního růstu a (a to především) poukázat na situace možných nespravedlností, způsobovaných či vytvářených pravidly, jež nejsou nastaveny neutrálně, resp. jež neutrálně nepůsobí. Tyto cíle byly bezezbytku naplněny. Svými příspěvky se na publikaci podílelo přes 40 osobností (převážně žen, ale též mužů) se zkušenostmi z různých oblastí „právního světa“. Ocenit je tak třeba velkou pestrost témat a názorů, která je však ohraničena několika tematickými částmi; na části obecného zaměření (teoretická východiska, historická perspektiva a mezinárodní hlediska) navazují části zaměřující se na velmi konkrétní a praktická témata, která s různou intenzitou rezonují v aktuální společenské diskuzi.

Jakkoli jsou to právě především praktická témata, která mohou lákat ke čtenářské selekci jednotlivých kapitol, vřele doporučuji předtím projít úvodní příspěvky editorek, které poskytnou potřebné teoretické zázemí pro pochopení konceptu celé publikace reflektující skutečnost, že „ženy sice nejsou menšinou početní, ale jsou menšinou mocenskou“. Zcela zásadním východiskem je přitom základní ústavněprávní, resp. lidskoprávní norma, že všichni lidé (ženy i muži) jsou si v právech a důstojnosti rovni. Jakkoli ve srovnání s mnoha jinými zeměmi světa náš ústavní pořádek rovnost (nutno zdůraznit, že hned vedle svobody) zakotvuje, povaha práva, aplikace zákonné právní úpravy a její dopady do života běžných lidí (žen) odhaluje existenci faktických nerovností. Ty jsou právě odrazem „mužského“ práva (tj. práva tvořeného převážně muži, bez dostatečné reflexe „ženských“ problémů a proto utvrzující tento stav, tj. patriarchální nastavení společnosti). Smyslem této publikace však není požadavek na revoluci v podobě celospolečenského obratu na matriarchát, preferenci žen či smazání rozdílů mezi muži a ženami, nýbrž snaha přispět k tomu, aby právo bylo efektivním nástrojem zrovnoprávnění v oblastech, kde se nerovnost projevuje.

Kniha nabízí mnoho podnětů k přemýšlení. S některými problematickými situacemi, jimž se jednotlivé příspěvky věnují, se setkala zřejmě každá žena. Minimálně téma slaďování rodinného (soukromého) a pracovního života je nastolováno v každé rodině ženy, která se chce či potřebuje vedle své role „matky“, resp. „manželky/partnerky“ realizovat též ve své profesi. V rámci řešení takové životní situace pak její aktéři často seznávají, že jejich představy nelze z různých důvodů realizovat. Jedná se o kombinaci důvodů (včetně nedostatečné právní úpravy), jež nakonec vedou k tomu, že je to většinou žena, která se (z hlediska své profese) stáhne do pozadí a po uplynutí „pečovatelského“ období již třeba nemá možnosti, požadované zkušenosti, případně ani ambice dohánět „zameškané“. Společnost je však na tento model fakticky nastavena a jakékoliv odchylky bývají mnohdy považovány za něco „nenormálního“. Parafrázuji-li známé přísloví, ohledně profesního růstu není v české společnosti taková žena, která by se zalíbila lidem všem. Rozhodne-li se děti mít a věnovat se jim, je kritizována za to, že „se nechá vyživovat“, rozhodne-li se mít děti a brzy se vrátit do práce, jedná se o „krkavčí matku“, případně nemá-li žena děti (z jakéhokoliv důvodu), není považována za dostatečně kompetentní se k některým problémům vůbec vyjadřovat. Jak se zpívá ve známé táborové písni, „víš, holky těžší to maj“, což však neznamená, že by naše společnost neměla a nemohla akceptovat požadavky na srovnatelný prostor pro svobodnou volbu pro muže i ženy, jakož i na to, aby ženy za jakoukoli volbu způsobu slaďování soukromého a rodinného života nebyly „pranýřovány“.

Jsou to právě ženy (více než muži), jichž se dotýkají některé patologické jevy jako je násilí (znásilnění) či sexuální obtěžování, ženy se rovněž mnohem více potýkají s chudobou, fakticky pouze ženského těla se pak dotýkají otázky reprodukce. Bylo by proto logické a žádoucí, aby byl ženský pohled stěžejní a nedílnou součástí řešení těchto jevů a aby byl takový pohled respektován. Jak ovšem vyplývá z předkládaných analýz (např. v příspěvcích týkajících se asistované reprodukce, kojení či porodnické péče), tak tomu v českém prostředí není. Jednotlivé příspěvky tak lze zároveň vnímat i jako velmi kvalitní odrazové můstky pro další diskuzi o nastolených tématech. Vzhledem k tomu, že některé z nich vyznívají poměrně radikálně, však nelze předpokládat, že by názory zde předestřené byly akceptovány celým autorským kolektivem (tím méně pak celospolečensky); ostatně na jisté názorové neshody a různé náhledy je dopředu upozorňováno. To nijak nesnižuje hodnotu publikace, jejímž cílem je přispět k otevřené diskuzi, nicméně s ohledem na jistý konzervatismus, který se aktuálně v české společnosti objevuje, je nutno upozornit na to, že přímost kritiky (včetně použitého slovníku) v některých příspěvcích může u některých osob vést až k odmítavé reakci.

Zdá se, že požadavek na to, aby bylo více žen v rozhodovacích, resp. v mocenských pozicích, je jedním z klíčů požadovaného zrovnoprávnění „mužského“ práva. Jak ostatně ukazuje politická praxe, jsou to především ženy – političky, které se ztotožňují s požadavky na řešení „ženských“ otázek (z poslední doby např. umísťování dětí ve školkách, odškodňování nuceně sterilizovaných žen či náhradní výživné) a snaží se tyto požadavky s různými úspěchy prosadit. Nezdá se přitom, že by se česká společnost potýkala s nedostatkem vzdělaných žen, jejich cesta do mocenských pozic (pokud vůbec takové ambice mají) je však náročná, s množstvím překážek (včetně tzv. skleněných stropů), jak dostatečně výmluvně vyplývá ze skupiny příspěvků publikace věnujících se ženám v právnických profesích. Jde přitom o kombinaci objektivních i subjektivních důvodů, jež mají svůj původ v nastavení české společnosti, a to nejen v nastavení vztahů mužů k ženám, ale též (paradoxně) v nastavení vztahů žen k sobě navzájem. Předkládaný soubor odborných textů proto velmi správně nutí své čtenáře a čtenářky, aby se do budoucna případně zamýšleli nad možnými negativními dopady vlastních necitlivých soudů, ve vztahu k ženám (a dalším osobám v nevýhodném postavení) pak může vyvolat potřebný pocit sounáležitosti, resp. vědomí podpory.  Publikace „Mužské právo“ cílí především na ženy (primárně s právnickým vzděláním), což však neznamená, že by se s ní neměli seznámit též muži, zejména ti, kterým není lhostejná nespravedlnost. Ostatně v průběhu vývoje ženského hnutí to byli též mocní a vlivní muži, kteří se podíleli na rozvoji ženské emancipace, přičemž nelze pochybovat o tom, že z tohoto vývoje má prospěch celá společnost. Ta česká je připravena na to, aby další vývoj ženské otázky pokračoval. Potřebné změny, k nimž inspiruje tato publikace, je nutné prosadit na základě široké diskuze a ženy by v ní měly být hodně slyšet.