Příběhy

Do uzávěrky již zbývá pouze několik minut. Reportér zuřivě dopisuje svůj příspěvek odhalující závažný politický skandál. Navzdory výhrůžkám a zastrašování na něm pracoval několik dní téměř v kuse, pouze s krátkými přestávkami na spánek. Díky svým kontaktům věděl, koho se zeptat, a díky své intuici poznal, které zdroje přesvědčí spíše tlakem, které naopak svým šarmem. S úlevou odevzdává svůj text, šéfredaktor mu zase jednou odpouští jeho přebujelé ego, nedodržování termínů i arogantní vystupování a s uznáním ho poklepává po rameně. Reportér již za tmy odchází z redakce, cestou se zastaví na pár skleniček v nedalekém baru, a pozdě v noci se vrací do svého prázdného bytu. Příspěvek zkoumá strukturu českého žurnalismu z hlediska pohlaví. Zabývá se otázkou, proč je ženský hlas v médiích důležitý. Dále analyzuje zastoupení žen v českých médiích, profil českých novinářek a studentek žurnalistiky a bariéry, jimž musí čelit, přičemž vzorce a mechanismy, na něž příspěvek upozorňuje, mají širší platnost a lze je sledovat i v jiných povoláních, třeba v advokacii nebo soudnictví. V závěru navrhuje opatření, která by mohla vést k vyrovnanějšímu zastoupení žen v médiích.
více
Nesouhlasné stanovisko soudce Pala, Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný Východ, Tokio, 1945: „Plukovník Steward, předsedající v Chatham House, považoval události, ke kterým došlo v Nankingu, za politováníhodné, nicméně ‚cokoliv se nyní děje, se Japonci pravděpodobně naučili od ostatních národů‘.“[1] Azuma Shiro, jeden z prvních vojáků japonské armády, který se vyjádřil ke své účasti v nankingském masakru: „Bylo by v pořádku, kdybychom je pouze znásilnili – neměl bych říkat, že v pořádku. Ale my jsme je vždy ubodali a zabili. Protože mrtvá těla nehovoří.“[2] Chu-Yeh Chang, svědek nankingského masakru: „V roce 1937 vešlo pět japonských vojáků do našeho domu, přinutilo mě a mého otce odejít a poté znásilnili moji matku, moji 80letou prababičku a moji 11letou sestru.“[3] Soudce Pal, Shiro i Chang hovořili o čínském městě Nankingu, kde došlo během druhé světové války k rozsáhlému plenění, znásilňování a zabíjení, ve kterém japonská armáda zabila více než 300 tisíc civilistů. Rozsudek Tokijského tribunálu uvádí, že v kontextu události, která je známá jako „Znásilnění Nankingu“, došlo k „přibližně 20 000 případům znásilnění během prvního měsíce okupace.“[4] Žádná z přeživších žen, které byly znásilněny či jinak sexuálně zneužity, nebyla předvolána podat svědeckou výpověď. [1] International Military Tribunal for the Far East, Dissentient Judgment of Justice Pal. Tokyo: Kokusho-Kankokai, Inc., 1999, s. 606. [2] WILLIAMS, K. Conflict Profile: Nanking. Women’s Media Center. 20. 3. 2014. Dostupné na: https://www.womensmediacenter.com/women-under-siege/conflicts/nanking. [3] Tamtéž. [4] International Military Tribunal for the Far East, Judgment of 12 November 1948. In PRITCHARD, J., ZAIDE, M. S. (eds.) The Tokyo War Crimes Trial Vol. 22. s. 1012. Dostupné na: http://werle.rewi.hu-berlin.de/tokio.pdf. Příspěvek zkoumá vývoj mezinárodního trestního práva v kontextu kriminalizace sexuálního násilí, zabývá se postavením obětí (včetněprocesu jejich viktimizace) a konkretizací trestní odpovědnosti pachatelů sexuálně a genderově motivovaných zločinů, spáchaných (převážně) během mezinárodního či vnitřního ozbrojeného konfliktu. Rozebírané případy demonstrují, že na základě posunu v rozhodovací činnosti mezinárodních trestních tribunálů a soudů není již sexuální násilí vnímáno pouze jako „politováníhodné“, nýbrž je při naplnění znaků příslušné skutkové podstaty trestáno jako válečný zločin, zločin proti lidskosti či genocida.
více
Eva na tom není dobře. Před měsícem ji znásilnil neznámý muž. Má za to, že kvůli její práci: přes odpor rodiny se snaží ve své zemi propagovat lidská práva. Přemýšlí o tom, že snad nedělá nic tak strašného, jen rozdává letáky a přednáší. Její stát není úplnou diktaturou, ale je pravda, že vládnoucí moc opozici potlačuje, a tradičně fungující společnost považuje lidská práva za nevhodnou novinku přicházející ze Západu. Ví, že její činnost sledují. Jít na policii ale nemá smysl. Policie se politické moci nevzepře, už vůbec ne kvůli ženě. Vždyť donedávna nemohla ani pracovat, pořád není vnímána jako někdo, kdo má slovo. Rozhoduje se, zda odejde ze země. Rea je na cestě už třetí den. Ví, že do porodu ještě pár týdnů zbývá, a doufá, že se jí podaří najít bezpečí dřív, než se dítě rozhodne, že chce vidět světlo. Musela utéct ze svého domova, přišli povstalci a všechny muže zabili. Znásilnili snad každou, i malé holčičky, křičeli název jejího etnika a něco o švábech, kteří v jejich zemi nemají místo. Ji nechali, snad se v nich hnulo svědomí. Ale snad by bylo lepší, kdyby nepřežila, nemá pro dítě nic, oblečení, deku, nic. Prý jim za hranicemi někdo pomůže, šeptá se. Nemá kam jinam jít. Po celé zemi je válka. Příspěvek v první částí shrnuje počty žen-uprchlic a základy evropské právní úpravy uprchlictví. V druhé části se podrobněji zabývá vývojem definice uprchlíka, úpravou v rámci Rady Evropy a Evropské unie a genderově orientovaným výkladem tohoto pojmu. Třetí část je věnována zamyšlení nad tím, zda Evropa představuje prostor, v němž jsou ženy-uprchlice chráněny. Závěr se věnuje otázce, zda je pro ženu v evropském prostoru za obdobných podmínek obdobně náročné naplnit definici uprchlíka, anebo těžší, či lehčí než pro muže.
více
Istanbulská úmluva[1] Článek 3: c) „Gender” znamená sociálně ustanovené role, chování, jednání a vlastnosti, které příslušná společnost pokládá za odpovídající pro ženy a muže;  Článek 12: 1. Smluvní strany přijmou nezbytná opatření k prosazování změn sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů za účelem vymýcení předsudků, obyčejů, tradic a veškerých dalších zvyklostí, které jsou založené na myšlence méněcennosti žen nebo stereotypním pojímáním rolí žen a mužů.  2. Smluvní strany přijmou legislativní a jiná opatření nezbytná k předcházení všech forem násilí spadajících do působnosti této úmluvy, spáchaných jakoukoli fyzickou nebo právnickou osobou.  3. Veškerá opatření přijatá na základě této hlavy budou zohledňovat a řešit specifické potřeby osob, které se staly zranitelnými vlivem konkrétních okolností, přičemž těžištěm těchto opatření budou lidská práva všech obětí.  4. Smluvní strany přijmou nezbytná opatření, kterými budou podporovat všechny členy společnosti, především muže a chlapce, aby aktivně přispívali k předcházení všech forem násilí spadajících do působnosti této úmluvy. 5. Smluvní strany zajistí, aby žádné násilné činy spadající do působnosti této úmluvy nebylo možno ospravedlnit jinou kulturou, zvyky, náboženstvím, tradicí, nebo takzvanou „ctí“.  6. Smluvní strany přijmou nezbytná opatření k podpoře programů a aktivit zaměřených na posílení postavení žen.[2] [1] Istanbulská úmluva je mnohostrannou mezinárodní lidskoprávní smlouvou a aktem Rady Evropy upravující práva žen v oblasti ochrany před násilím, který v podrobnější úpravě chrání stejná práva jako Úmluva o ochraně lidských práv a Listina základních práv EU. [2] Tyto články obsahující definici genderu a obecné povinnosti smluvních stran v oblasti prevence představují hlavní problém pro odpůrce úmluvy, a současně jsou chápané jako nezbytný přístup k řešení násilí na ženách jejími proponenty. Příspěvek vykládá obsah a význam Istanbulské úmluvy. Vykresluje fakticitu i právní úpravu násilí v České republice (se zaměřením na násilí na ženách) a český diskurz ohledně Istanbulské úmluvy. Dále analyzuje kritizovaná smluvní ustanovení a příčiny jejich kritiky a vymezuje debatu o úmluvě jako střet progresivní a konzervativní ideologie.
více
„Na oddělení naštěstí pracovala i jedna citlivá porodní asistentka, Bc. X X. Ráda ženám nabízela i jinou porodní polohu než polohu na zádech, běžně praktikovanou a kontraproduktivní. Směla jsem s ní být u porodu ženy, která rodila v poklidu. Pomalu se otočila na bok, za chvilku byly vidět vlásky miminka, vše probíhalo dobře. Hlavička už byla venku z poloviny. V tom na pokoj bez zaklepání vstoupil lékař MUDr. Mgr. X X, CSc., prý ‚zkontrolovat, jak to jde‘. Když viděl ženu na boku, přísně se porodní asistentky X zeptal, co to má být. Ona klidně odpověděla, že paní rodí a že jí tato poloha vyhovuje. Doktor X namítal, že toto trpět nebude, tady se rodí na zádech a nařídil ženě okamžitě se přetočit na záda. Žena byla do porodu natolik ponořená, že ho nevnímala. Naštěstí přišla další kontrakce a ona zase začala tlačit. Nato k ní přistoupil a začal ji násilím obracet na záda. Žena se bránila a porodní asistentka se jí zastávala, i když sama měla strach postavit se lékaři. Nakonec se jí podařilo odvést lékařovu pozornost na miminko, které už bylo z poloviny narozeno. Doktor X i přes úspěšné zakončení přirozeného porodu naštvaně odešel z místnosti.“ Příspěvek popisuje postup omezování činnosti porodních asistentek. Podrobněji se zabývá vývojem po roce 1989, přičemž se věnuje především harmonizací s právem Evropské unie, konkrétním českým právním předpisům, pokusům o trestání porodních asistentek, pracovním skupinám k porodnictví a postavení porodních asistentek, jakož i roli soudů a veřejné ochránkyně práv při řešení postavení porodních asistentek. Na závěr nahlíží na problematiku perspektivou práva na zdraví.
více
Klárka žije se svou mámou a mladším bratrem v Olomouci, letos půjde do třetí třídy. V poslední době se jí do školy moc nechce, spolužačky se jí totiž začaly stranit. Po vyučování, než začne družina, se všichni rozeběhnou do školní jídelny, jediná Klárka musí domů. Její matku to trápí, platit školní obědy si však nemůže dovolit. Před dvěma lety odešla od partnera, který ji psychicky i fyzicky týral. Naštěstí ho od té doby neviděla, zůstala však sama na zabezpečení celé domácnosti. Výživné oběma dětem otec nikdy nezaplatil, pro Klárčinu matku je ale nemyslitelné, že by ho měla jakkoli vymáhat. Pořád z něj má strach. Z dvoutisícového výživného by přitom mohla zaplatit právě obědy. Po odečtení nájmu a energií jí totiž zbyde pár tisíc korun na veškeré výdaje. Českým samoživitelkám se dostává hodně rad, zato žádného systémového řešení. Podle autorky je jediným způsobem, jak z matky sejmout břemeno soudního vymáhání a obavu z vyhrocení konfliktu s otcem dítěte, tzv. zálohované výživné. Příspěvek se zabývá vysvětlením důvodů neúspěchu legislativních návrhů zálohovaného výživného.
více
Paní Gita je matkou dvou synů. První chlapec se narodil císařským řezem. Po téměř třech letech znovu otěhotněla. I druhý porod byl komplikovaný. V době, kdy ležela v bolestech na porodním sále, jí byl dán k podpisu nějaký dokument. Měla velké bolesti a strach, protože docházelo ke komplikacím. V tu chvíli lékaři věřila. Dokument podepsala, aniž by byla zpravena o jeho skutečném obsahu. Nebyla ve stavu, aby dokument mohla číst a analyzovat. Nevěděla, že chystaný lékařský zákrok je nevratným krokem, a že vede k trvalé neplodnosti. Posléze byla odvezena na operační sál, kde jí byl proveden císařský řez a ihned poté sterilizace. Druhý den ráno jí lékař sdělil, že byla po porodu svého druhého syna sterilizována a že další děti mít nebude. Psal se rok 1990. Bylo jí teprve 21 let. Chtěla mít další děti. Toužila ještě po holčičce. V roce 2009 se česká vláda za nedobrovolné sterilizace omluvila. Odškodnění se však paní Gita dosud nedočkala. Příspěvek nabízí teoretické vymezení pojmů sterilizace a nucené sterilizace a dopadů na psychické a fyzické zdraví ženy. Vykresluje historii uplatňování nucených sterilizací na českém území a shrnuje judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vzhledem k této problematice. Podrobněji se věnuje tématu odškodnění za nucenou sterilizaci a navrhuje legislativní opatření, jež by přineslo odškodnění poškozeným ženám v České republice.  
více
„Jako máma postiženého dítěte si myslím, že úroveň státu se pozná podle toho, jak se dokáže postarat o ty nejslabší články v tom systému. A já si přeju, aby se to změnilo, aby stát si to uvědomil a aby stát nám ukázal tu sílu.“ Matka syna s autismem, který se začal v osmi letech vážně sebepoškozovat[1] Sofinka byla klidné dítě, usmívala se a dívala se na maminku, ale nesnažila se jí nic ukazovat, neupoutávala na sebe pozornost. Byla neobratná. Jednou něco skutečně moc chtěla, a tak začala plakat. Postupně jí začínalo vadit odchýlení od jejích rutin. Rodiče se přizpůsobovali tomu, že snídá vždy z růžového talíře, že upřednostňuje jen jeden druh jogurtu. Přesto byly záchvaty čím dál delší. Rodiče postupně přestali navštěvovat restaurace a dětské koutky. I vývoj řeči ustával, Sofinka o sobě mluvila ve třetí osobě. Uměla věci pojmenovat na obrázku, ale tytéž věci si ve skutečném životě nedovedla vyžádat. Pediatrička je upozornila na to, že musí být důslední v dodržování řádu. Sofinka měla v noci potíže se spánkem, stačilo jí třeba šest hodin, a tak byli rodiče nevyspalí. Rodiče byli ujištěni, že se možná situace zlepší po nástupu do školky. Ve školce si Sofinka vystačila sama, když měla svoji panenku. S tou si hrála pořád, a to tak, že jí vytrhávala nohy a ruce. Jednou si panenku chtěla půjčit kamarádka. Sofinka jí nerozuměla, co chce, a tak jí kamarádka panenku vytrhla. Sofinka se k ní rozběhla a bolestivě ji štípla. Postupně začala mít na děti averzi, stranila se jich a někdy je štípala. Děti se jí také vyhýbaly. Učitelky kvůli potížím se stravováním Sofinky a proto, že nechtěla odpoledne spát, poprosily maminku, aby Sofinku vyzvedávala kolem oběda. Maminka odložila plánovaný nástup do práce. Rodiče požádali o přijetí u psychologa, ale termín schůzky získali až za půl roku. V té době již Sofinka měla každý den nějaké potíže se spolužáky. Psycholog rodičům po několika sezeních sdělil, že dítě má blíže nespecifikovanou poruchu komunikace. Nasměroval rodiče na ranou péči, která měla objednací lhůty několik měsíců. Maminka z literatury zjistila, že děti s autismem mají narušenou sdílenou pozornost, omezené či velmi specifické zájmy a preferují repetitivní činnosti, jež mohou přejít do stále častější sebestimulace. Ve školce požadovali pro Sofinku asistenta pedagoga, k čemuž potřebovali doporučení od speciálně-poradenského centra (SPC). I zde byla objednací lhůta několik měsíců. Matka Sofinky zůstala v domácnosti i po uplynutí rodičovské dovolené. Maminka narazila na terapii, pomocí které mohla Sofinku rozvíjet. Aby to bylo možné, musela ji vzít ze školky a platit vysoké částky (přes dvanáct tisíc měsíčně) terapeutkám. Za hodinu terapie platila kolem 500,- Kč, a jelikož si nemohla dovolit víc, začala terapii dělat i sama. [1] Matka Marcela Kadlecová v popisu své rodinné situace ve videu v rámci cyklu Děti úplňku: Matýsek – jsme doma jako vězni. Ve videu popisuje, jak jejímu synovi rapidně zhoršil stav pobyt v psychiatrické léčebně. Youtube. 10. 12. 2018. Dostupné na: https://www.youtube.com/watch?v=c5Xi5xdHw4I Příspěvek představuje autismus a řeší otázku, je-li potřebné jej léčit. Pojednává o právu autistů na zdraví a dopadu nedostatečných služeb pro rodiny s autistickými dětmi na ženy a na muže. …
více
„… a to bylo poprvé, kdy jsem se osobně setkala s genderovou diskriminací,“ pošeptala mi kolegyně během jednoho z profesních setkání, když zakončila svůj příběh o tom, jak se přihlásila na stáž na vyšší stupeň soustavy, společně se svým kolegou. Oba v té době pracovali na stejném státním zastupitelství, věnovali se téže agendě, ona v ní měla podstatně delší praxi a více zkušeností. Měla zájem postoupit výš a věřila ve svůj úspěch. Nadřízenými však byl vybrán jako vhodnější její méně kvalifikovaný kolega, ona zůstala na základním stupni. V jejím hlase bylo znát, že to pociťuje jako křivdu. Přiznám se, že ve mně hrklo, když jsem slovní spojení, známé z feministických slovníků, uslyšela uprostřed konzervativního shromáždění, které není zvyklé mluvit, a těžko říct, zda vůbec uvažovat, o předsudcích, ať už třídních, etnických, z důvodu sexuální orientace či právě pohlaví. Ale bylo zároveň jasné, že si netroufneme mluvit nahlas nebo do naší debaty zapojit širší okolí. Každý máme omezené kapacity narážet na nepochopení svého okolí, s nímž musíme více či méně vycházet. Příspěvek odhaluje diskriminaci žen v rámci kariérního růstu v soustavě státního zastupitelství na základě statistických údajů, jež autorka doplňuje vlastní dlouholetou zkušeností a rozhovory s dalšími státními zástupkyněmi. Po zhodnocení dosavadního vývoje navíc autorka navrhuje možné kroky směrem k nastolení rovnějších příležitostí v rámci státních zastupitelství.
více
Adéla už zkusila, co se dalo. Babské recepty na otěhotnění, umělé oplodnění, které však nemělo skoro žádnou šanci se udržet, i vážný rozhovor o adopci s Petrem. On však nechce mít žádné cizí dítě, chce, aby jeho firmu zdědil jeho syn, krev jeho krve. Zatím má sice Adéla pocit, že se na ni Petr nezlobí, že nemůže otěhotnět, ale co když se to změní? Na večírku o svém problému začali mluvit s přáteli a ani se nenadáli a už jim jejich známý – primář ze špičkové soukromé kliniky vysvětloval, že náhradní matku si jednoduše seženou přes internet a jejich klinika vše zbývající zařídí. I papíry s tím spojené zajistí advokát, s kterým má klinika dobré zkušenosti. Není na tom nic složitého a všichni jsou pak spokojeni, dokonce část nákladů se dá hradit z nemocenského pojištění. Petr po ujištění, že to bude jeho biologické dítě a že s tím nebudou žádné právní komplikace, hned začal plánovat, kdy se do toho pustí. A Adély se nikdo neptal, zda to tak opravdu chtěla. To Lenka, která si dala už podruhé inzerát, že bude náhradní matkou, ta to tak chce – její dceři i jí to zvýší životní standard, posledně dostala celkem půl milionu a ten velký smutek, když poprvé o „své-jejich“ dítě přicházela, na ten už skoro zapomněla. Sice ji přišlo divné, že se ti předchozí rodiče rozhodli její existenci a podíl na jeho narození před dítětem utajit, ale asi se za způsob, jímž k němu přišli, trochu styděli. A když prý dítě nebude nic vědět, tak ho ani nebude nic trápit. Příspěvek se zabývá tím, zda je umožnění náhradního mateřství v zájmu všech aktérů tohoto uspořádání, tedy náhradní matky, takto vzniklého dítěte, objednatelských rodičů, i navazujícím tématem komodifikace (prodeje či pronájmu) součástí lidského těla. Táže se, zda je třeba změnit aktuální českou právní úpravu, nezakazující náhradní mateřství, ale neposkytující žádnou speciální regulaci, a to i s přihlédnutím k tomu, že hlavním tahounem vývoje české asistované reprodukce jsou soukromé reprodukční kliniky.
více
Alena je Romka, pochází z chudé rodiny, se svým manželem a čtyřmi dětmi žijí na ubytovně na předměstí Kladna, kam se před měsícem přestěhovali, aby byla blíže své sestře. Její manžel je dva měsíce ve výkonu trestu odnětí svobody. Poté, co nebyla schopná zaplatit nájem na ubytovně, protože jí nepřišel doplatek na bydlení, sdělí jí majitel ubytovny, že musí byt do konce měsíce i s dětmi opustit. Příspěvek po teoretickém úvodu do fenoménu ženské chudoby upozorňuje na problémy českého systému pomoci v hmotné nouzi ve vztahu k ženám, jež jsou chudobou ohroženy více než muži, a stávají se tak obětí nepřímé diskriminace. Dále se věnuje specifické situaci žen bez domova a na závěr navrhuje několik legislativních změn, jež by mohly chudobu žen v České republice zmírnit.
více
„Pro něj se hudba stane možná povoláním, zatímco pro Tebe může a měla by vždycky být ozdobou a nikoliv základem tvého konání; jemu je proto třeba promíjet ctižádost, dychtivost uplatnit se v každé záležitosti, která se mu zdá důležitá, neboť se k tomu cítí povolán, avšak tebe nectí o nic méně, že ses v podobných případech odjakživa chovala přejícně a rozumně, a svou radostí z potlesku, který sklízel, jsi dokazovala, že by sis ho na jeho místě také uměla zasloužit. Setrvej v tomto smýšlení a chování, neboť je ženské, a jenom ženskost zdobí ženy.“ Dopis Abrahama Mendelssohna jeho dceři Fanny[1] [1] SIMEK, U. „Je to nejkrásnější rodina, jakou si lze představit“ (P. Viardotová C. Schumannové). In: HAVELKOVÁ, H. (ed.) Existuje středoevropský model manželství a rodiny? Praha: Divadelní ústav, 1995, s. 77–78. Ukázka vychází z oblasti hudby, kde bychom spíše očekávali, že jde o to, co kdo umí. Vidíme však, že v genderových otázkách to chodí jinak. I současné zkoumání ukazuje, že aby byla obě pohlaví posuzována objektivně, musí při konkurzech hrát za oponou… Příspěvek vykresluje tzv. měšťanský model genderových vztahů, se zaměřením na symbolickou a institucionální rovinu, a jeho promítnutí do moderního genderového vzorce a právních systémů. Příspěvek se zakládá na tezích zpochybňujících vžité mylné představy o vývoji zakotvení (ne)rovnosti žen a mužů. Podrobně představuje dva zásadní osvícenské myšlenkové proudy, protichůdné co do chápání postavení žen. Dále analyzuje vyloučení žen z veřejnoprávních (lidských) práv i soukromoprávních práv. Na závěr shrnuje důvody vedoucí k veřejnému i soukromému podřízení žen.
více
Anna Procházková jde v noci městem a nese své dítě. Přijde na rozcestí tří ulic, jedna je tmavá, jedna slepá a jen poslední osvětlená, vydá se tedy po ní. Najednou k ní přijde muž, nabídne jí drogy a vyzdvihne pouze jejich pozitivní účinek. Vzápětí přistoupí další lidé, povalí ji na zem, kde ji drží, někdo sebere a odnese dítě, jiný jí rozřízne vagínu. Během poskytování porodní péče je přítomno násilí v mnohem rozsáhlejším a sofistikovanějším rozměru, než si běžně dovedeme představit, a to nejen na individuální rovině, ale především systémově. Porodnické násilí představuje normu, která násilí (nejen) na ženách umožňuje ospravedlnit.
více
Česká republika, rok 2009: Veronika se po úspěšných studiích v České republice vydala na studia do Velké Británie, odkud přijela navštívit své rodiče a vzala s sebou svou kamarádku. Zoe však není jen kamarádkou, je ženou, do které se Veronika zamilovala a kterou Veronika přijela rodičům představit jako svou partnerku. Veronika se sama musela srovnávat s myšlenkou, že možná nebude mít nikdy děti, a slyší od své matky kromě jiného výčitku, že je lesba a že jí tudíž nikdy nedopřeje vnoučata. Velká Británie, o deset let později: Veronika se Zoe žijí již přes tři roky v manželství. Jejich synovi Davidovi jsou dva roky. Zoe otěhotněla díky asistované reprodukci a je zapsána v Davidově britském rodném listě jako matka, Veronika jako rodič. Sourozenec by Davidovi prospěl. Veronika touží po dítěti, které by odnosila a porodila, bohužel však trpí vrozenou poruchou, v jejímž důsledku otěhotnění bez pomoci asistované reprodukce nepřichází v úvahu. Rodina v poslední době navíc začala uvažovat o přesídlení do České republiky, kam prozatím jezdila jen na návštěvy k dědovi a babičce. Veronika se zaobírá úvahami, zda se ucházet o asistovanou reprodukci ve Velké Británii nebo v České republice. Zvažuje nejen otázku, zda či za jakých podmínek je možné asistovanou reprodukci využít, nýbrž i jaké konsekvence bude pro rodinu mít skutečnost, v které ze zemí k asistované reprodukci dojde. Příspěvek je úvodem do problematiky homoparentálních rodin a shrnuje vývoj jejich možností přístupu k asistované reprodukci v Evropě a České republice. Autor se zamýšlí nad otázkou zpřístupnění asistované reprodukce lesbickým párům v České republice soudní cestou a navrhuje legislativní opatření. Dále popisuje uznání lesbického rodičovství založeného v zahraničí i na území České republiky, osvojení dítěte partnerkou matky a zápis dvou rodičů stejného pohlaví do českého rodného listu.
více
28letá Guo Qunjuan果勤娟 žila na vesnici v provincii Yunnan云南 v okrese武定. Žila poněkud netradičně, ve společné domácnosti s manželem a svými starými rodiči.[1] Její manžel byl drogově závislý násilník, který měl za sebou již několik konfliktů s policií a povinných léčení. Opakovaně napadal Guo i její rodiče, její otec dokonce strávil po zranění nožem deset dní v nemocnici, za což byl její manžel potrestán 200 yuany pokuty.[2] Guo se dlouhou dobu pokoušela získat pomoc: na policii, u soudu, u Svazu žen, pokusila se i o rozvod, ale neúspěšně. Manžel utratil veškeré úspory její i jejích rodičů, žádal stále více peněz a odmítnutí mělo vždy za následek další vlnu násilí. Jeden z takových konfliktů vyústil v zoufalou obranu Guo, těžké zranění manžela a jeho následnou smrt. Soud shledal, že obrana trvala déle, než bylo nezbytně třeba, ačkoli se Guo i její rodiče báli o život. Guo byla nakonec odsouzena pro vraždu, byť pouze na tři roky podmínečně s odkladem na pět let. [1]             Rozsudek (2016) 云23刑初15号. V současné ČLR, s výjimkou některých národnostních menšin, žena tradičně při sňatku opouští rodnou rodinu, stává se součástí rodiny manžela a žije společně s manželem a jeho rodiči, vztah s rodnou rodinou se významně uvolňuje, někdy do té míry, že se dcera s příbuznými vůbec nestýká. Manžel Guo je však tzv. adoptovaným zetěm (ruzhui入赘, zhuixu赘婿 atd., v této kauze označeno soudem jako shangmen nüxu上门女婿) a pár po sňatku žil s rodiči manželky. Tradice adoptovaných zeťů je stará a vychází z kultu předků, který je až na výjimky striktně patrilineární, tedy obdobně jako v římském právu rodina vzniká výhradně na základě agnátských vztahů založených muži, ženy se stávají součástí rodiny manžela, a v případě nedostatku mužských potomků zaniká. Problém nedostatku synů – pokračovatelů rodinné linie – měl několik možných řešení: adopcí synovce stejného příjmení, adopcí prvního vnoučete mužského pohlaví apod., v krajní situaci přijetím zetě do kultu předků a tedy manželčiny rodiny. Ztráta vlastního kultu předků a rodné rodiny je ponižující, muž se dostává do společenského postavení ženy, a o takový sňatek měli zájem pouze muži z nuzných poměrů, problematického chování, či bez příbuzných. Více viz např. WOLF, A. P., HUANG, C. Marriage and adoption in China, 1845–1945. Stanford: Stanford University Press, 1980. [2]             Provincie Yunnan je oblast s vysokou koncentrací národnostních menšin a zároveň jednou z nejchudších oblastí ČLR. Guo žila v autonomní prefektuře Chuxiong obývané národnostní menšinou Yi Chuxiong Yizu Zizhuzhou楚雄彝族自治州. V roce 2015 zde byl roční příjem městské populace 26 542 yuanů a venkovské populace 8 235 yuanů [podle Chuxiong Yizu Zizhuzhou gaikuang Yunnan Nianjian 2017楚雄彝族自治州概况 云南年鉴2017 (Statistický přehled pro Autonomní prefekturu národnosti Yi Chuxiong, Ročenka pro Yunnan 2017). Yunnan Wang云南网. 23. 8. 2018. Dostupné na: http://www.yn.gov.cn/yn_yngk/yn_zsgk/201808/t20180823_33712.html (cit. 17. 4. 2019). Pokuta tedy nebyla jen symbolická, přesto vzhledem k tomu, že při uzavření manželství až na výjimky vzniká společné jmění manželů, postihla převážně rodinu oběti, spíše než pachatele samého. Příspěvek pojednává o problematice nutné obrany v situaci domácího násilí v podmínkách Čínské lidové republiky. Vysvětlí, jakým způsobem současná politika komunistické strany, která zachovává koncept podřízeného postavení žen vůči mužům a potomků vůči rodičům, ovlivňuje rozhodnutí soudů a dalších správních orgánů v průběhu trestního řízení. V důsledku toho stanoví právu na nutnou …
více
Františka Plamínková,[1] učitelka a jedna z nejvýznamnějších osobností českého ženského emancipačního hnutí, vítala československou národní revoluci let 1918/19 nejen jako osvobození národa, ale též jako zrovnoprávnění žen: „Pro ženu prohlášení svobody národa bylo prohlášením jejich lidských práv!“ Pro ni i další liberálně smýšlející aktivistky znamenaly vzrušené měsíce revoluce naplnění jejich snah a příslib odstranění všech nerovností: „Koncem války, kdy bylo již jisto, že budeme volni, nebylo vůbec otázkou, jaká práva ženám patří. Všechna a táž jako mužům,“ psala v roce 1924. Již tehdy však, pár let po 28. říjnu 1918, šlo o vzpomínku na činy a ideály revoluce, jež zůstaly zčásti nenaplněny. Vývoj v otázce postavení žen od převratu viděla Plamínková jako úpadek. Boji s tímto úpadkem zasvětila zbytek svého života jako předsedkyně nově založené Ženské národní rady (1923) a jako senátorka (1925–39). Sama přitom spatřovala příčinu ohrožení ženské rovnosti v nedostatečném demokratickém přesvědčení části poslanců, jimž scházela vůle promítnout politické deklarace stran do konkrétních zákonů. Sto let po událostech víme, že československá národní revoluce nepřinesla konec mužského řádu. Takovýto vývoj tehdy nenastal ani v žádné jiné zemi. A podle některých názorů, prezentovaných rovněž v této knize, ukončení panství „mužského práva“ není dosaženo doposud. Proto je podnětné zkoumat konkrétní bariéry, na které revoluční volání po rovnosti žen při tvorbě nového právního řádu narazilo. S mnohými se potýkají ženy i dnes.[2] [1] Františka Plamínková (1875–1942) stála u vzniku Ženského klubu českého(1903) a Výboru pro volební právo žen(1905). V roce 1923 založila Ženskou národní radusdružující liberálně orientované ženské organizace v Československu. V letech 1925–1939 byla senátorkou za národně socialistickou stranu. Liberální názory na emancipaci žen zastávala i v tísnivé atmosféře druhé republiky. Po atentátu na R. Heydricha byla dne 30. června 1942 popravena. Její biografii napsala Eva Uhrová: UHROVÁ, E. Radostná i hořká Františka Plamínková. Praha: Mediasys, 2014. [2] Všechny citace v tomto odstavci jsou z PLAMÍNKOVÁ, F. Žena v demokracii. Řeč pronesená v cyklu přednášek „O demokracii“ pořádaném sdruženými kulturními organizacemi v Praze. Praha: Nákladem svazu národního osvobození, 1924. Revoluce let 1918/19, která vedla ke vzniku Československa, byla nejen revolucí národní, ale i revolucí  sociální. K hodnotám nového řádu, k nimž se revoluce hlásila, patřila i rovnost žen a mužů. Příspěvek zkoumá bariéry, na které revoluční volání po zrovnoprávnění žen při tvorbě nového právního řádu narazilo. S mnohými se ženy potýkají i dnes.
více
„Soud jim buď nerozumí, nebo jsou mu úplně lhostejné rafinované praktiky, kvůli kterým se ženy mohou stát oběťmi platové diskriminace. Kongres chtěl upravit praktiky, ke kterým dochází v reálném světě. Tento svět soud dnes ignoruje. Na počátku nemusíte vědět, že muži dostávají více. Až časem se může objevit silný důvod pro podezření, že k diskriminaci dochází (…). Dnes je míč opět na hřišti Kongresu, aby napravil chybu, které se soud dopustil.“[1] Tato slova přečetla soudkyně Ruth Bader Ginsburg před svými osmi kolegy a celou jednací síní Nejvyššího soudu USA. Uplatnila odlišné stanovisko proti rozhodnutí, podle kterého stěžovatelka sice byla obětí platové diskriminace, ale své nároky uplatnila později, než zákon předvídal. O dva roky později Kongres na tento disent zareagoval a příslušnou úpravu změnil. Zákonná lhůta pro uplatnění daného nároku nově běží od vyplacení každé další diskriminační mzdy. Prevence platové diskriminace tak opět odpovídá podmínkám reálného světa. Světa, který Ruth Bader Ginsburg jako studentka Harvardu, kterou její učitele v seminářích nevyvolávali, či právnička, kterou nechtěli zaměstnat v newyorské advokacii, dobře znala. Díky této její zkušenosti vtělené do zmíněného disentu pak Kongres změnil právo. [1] Audiozáznam disentu (od času 3:50) je součástí vyhlášení rozsudku Nejvyššího soudu USA Ledbetter v. Goodyear Tire and Rubber Company dne 29. 5. 2007, dostupné na: https://apps.oyez.org/player/#/roberts2/opinion_announcement_audio/22216. Příspěvek ukazuje na základě života Ruth Bader Ginsburg a důležitých soudních případů, na nichž se podílela, ať již jako advokátka nebo soudkyně nejvyššího soudu USA, proč by na vrcholných soudech měly být více zastoupeny ženy a co všechno může ženská zkušenost právu a soudnictví přinést. 
více
„Feminismus – nikdy jsem přesně nevěděla, co to je. Jen vím, že mě lidé označují za feministku, kdykoli vyjádřím názory, které mě odlišují od kusu hadru.“ Britská spisovatelka Rebecca West, 1913 Příspěvek se zabývá pojmy feminismu a genderu v českém právním kontextu a pokouší se jak zhojit jejich neznalost či špatné pochopení, tak změnit nechuť k nim. Vychází z toho, že feministická pozice i koncept genderu jsou užitečné či dokonce nezbytné pro hlubší poznání reality a pro komplexní a kritické pochopení fungování společnosti a práva. První část představuje feminismus jako projekt, který identifikuje a snaží se o nápravu nespravedlnosti vůči ženám. Druhá část diskutuje gender, jako analytický koncept umožňující odlišit sociálně vytvořené chápání pohlaví od toho biologického, a poukazuje na jeho užitečnost na příkladech antidiskriminačního práva a reakce práva na genderově podmíněné násilí. Závěrečná část se věnuje dvěma charakteristikám autorčina feminismu – antiesencialismu a strukturalismu.
více
Píše se rok 2016. Čtyřicetiletá Nataša je v Rusku stíhaná pro vraždu. Po dlouholetých útrapách a násilí ze strany svého manžela, nezaměstnaného alkoholika, ho chladnokrevně ve spánku zabila několika ranami nožem. Nyní čeká ve vazební věznici v Tomsku na verdikt soudu. Od své advokátky se dozvěděla, že před Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku leží stížnost dvou ruských občanů – mužů odsouzených k doživotním trestům odnětí svobody, kteří si stěžují na diskriminaci, neboť ruský trestní zákon zakazuje uložit takový trest osobám ženského pohlaví. O stížnosti bude rozhodovat velký senát, který v této věci nařídil veřejné jednání. Nataša se hrozí toho, že štrasburský soud dá mužům za pravdu a že Rusko zavede možnost odsoudit na doživotí i ženy, jako je ona… Příspěvek se zamýšlí nad otázkou uplatnění konceptu zranitelnosti žen v oblasti trestání. Analyzuje rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Khamtokhu a Aksenchik proti Rusku, včetně odlišných stanovisek. Dále vymezuje koncept zranitelnosti žen a jejich ochrany z pohledu ESLP, Organizace spojených národů a Evropské unie. Na závěr se zamýšlí nad příčinami, odůvodněním a důsledky uplatňování konceptu zranitelnosti žen a navrhuje alternativy odstranění znevýhodnění žen.
více
Martina se vrátila po dvou letech na rodičovské do práce. Nejdříve s překvapením ze mzdového výměru zjistila, že její mzda je stejná, jako když odcházela na mateřskou, ačkoli se odborům v obou letech podařilo pro zaměstnance vyjednat několikaprocentní navýšení mezd. Když se zajímala o možnost výkonu části práce z domova, aby si mohla s manželem rozdělit vyzvedávání dcery z dětské skupiny v různých dnech v týdnu, bylo jí sděleno, že nic takového možné není, ale že se podle kolektivní smlouvy všem rodičům malých dětí povoluje zkrácený úvazek. Martina sice o tuto možnost příliš nestála, protože znamenala menší mzdu, a navíc ji neusnadňovala podělit se o péči s manželem, ale jinou variantu neměla. Když se později přihlásila do výběrového řízení na vedoucí útvaru, ve kterém pracovala, bylo jí sděleno, že tato funkce není pro ni, protože se na částečný úvazek dělat nedá. Jako členka odborů se zajímala o pomoc v této situaci a rozšíření kolektivní smlouvy o možnost home office a podporu kariérního postupu specificky pro rodiče vracející se z rodičovské dovolené. Obdržela sice právní poradenství ohledně možné diskriminace, nicméně u vyjednávání narazila – nic takového se tu nikdy nedělalo a navíc taková podpora konkrétní skupině zaměstnanců by mohla být brána jako diskriminace jiných, vyjednávat se musí stejně pro všechny. Ačkoli kolektivní vyjednávání pojmově musí brát v úvahu potřeby všech zaměstnanců, kterých se týká, měl by i v něm být prostor pro provádění gender mainstreamingu. Je nutné se snažit o zohlednění různých potřeb různých skupin zaměstnanců a zaměstnankyň a neutužovat stereotypy ústící v trvající rozdíly v odměňování, nerovnoměrné rozdělení péče nebo komplikace v kariérním postupu. K tomu je nezbytné vzdělávání, informovanost a citlivost všech aktérů tohoto procesu.
více
Adam a Eva se potkali jako spolužáci na právnické fakultě. Padli si do oka a stali se celoživotními partnery. Oběma učarovalo povolání soudce,[1] po fakultě nastoupili nejprve na Nejvyšší soud jako asistenti, pak chvíli pracovali jako justiční čekatelé na krajském soudě a těsně po třicítce dosáhli svého cíle. Byli jmenováni na Pražském hradě do funkce soudce a začali svou kariéru na témže okresním soudě. Adam si k tomu přibral i učení na své domovské právnické fakultě a posléze i práci v jedné z komisí Legislativní rady vlády, což mu předseda soudu bez problémů povolil. Eva měla podobné ambice, ale vzhledem k pokročilému těhotenství musela učení na vysoké škole zrušit a nastoupila na rodičovskou dovolenou. Po roce se Eva chtěla vrátit do práce, nicméně potřebovala sladit práci s péčí o své dítě, a proto požádala předsedu soudu o úpravu pracovní doby – chtěla pracovat na částečný úvazek v rozsahu poloviční týdenní pracovní doby. Předseda však její žádost zamítnul s tím, že by to vážně narušilo chod soudu. Eva proto zůstala další dva roky doma, protože nezískala v místě svého bydliště místo v jeslích. Adam v mezidobí odešel na stáž ke krajskému soudu, kam byl pro své dobré výkony po půl roce natrvalo přeložen. Když se o dva roky později Eva vrátila do práce, předseda ji řekl, že polovinu jejího nápadu bude tvořit agenda péče o děti, neboť má pro to podle něj vlohy, a druhou polovinu platební příkazy, neboť na této agendě prý chybí soudci. Přitom před rodičovskou dovolenou Eva soudila výhradně trestněprávní věci a v tomto oboru i aktivně publikovala. Adam se stal tou dobou místopředsedou krajského soudu a začalo se o něm mluvit jako o kandidátovi na další uvolněné místo na Nejvyšším soudě. [1] V následujícím textu používáme v principu generické maskulinum, pokud nechceme přímo zdůraznit pohlaví. Příspěvek nabízí sérii jedinečných časových řad, které představují vývoj zastoupení žen a mužů mezi absolventy právnických fakult a v právních profesích, zejména v soudnictví.  Současně poskytuje jejich analýzu a ukazuje, že navzdory faktu, že české soudnictví je mezi povoláními s rozhodovací pravomocí výjimečné tím, že má většinu žen, je současně povoláním, kde existuje vertikální genderová segregace a kde probíhá mírný proces defeminizace. Vertikální genderová segregace se projevuje tím, že čím „výše“ se díváme, tím je v soudnictví méně žen – ať už jde o soudní hierarchii, či pozice soudních funkcionářů. A v těchto pozicích jich také pozvolně ubývá – jsme tedy též svědky defeminizace na pozicích vlivu a moci.
více
Jana s Honzou se seznámili na právnické fakultě. Dohromady je spojil sen o spravedlivém a zlo potírajícím světě, oba se proto zhlédli v advokacii. Janě již táhlo na třicet, studovala druhou vysokou školu a byla také na dvouleté stáži v Chicagu, rozhodli se proto po úspěšných státnicích, že současně s nástupem do práce vyzkouší, zda jim příroda nadělí dítě. Podařilo se to až ve třetím roce koncipientury obou. Janě už před porodem zkoušky nestihla, zůstala tak s malým Jirkou doma. Pak přišla Anička a Eliška. Janě táhne na čtyřicet a advokátní praxe je pro nedodělanou praxi koncipienta[1] v nedohlednu. Pracovat na plný úvazek se třemi dětmi do tří let nebyla schopna ani časově, ani ekonomicky. O jejím spolužáku Danielovi se přitom píše v lifestylových médiích jako o mladém nadějném právníkovi s vlastní mezinárodní advokátní kanceláří. Je pravdou, že jeho žena také dosud se dvěma dětmi advokátní zkoušky nemá. A Jana si řekne, že takto to asi má být. [1] Pro zjednodušení je v textu na některých místech použito generické maskulinum, ač je pod daným pojmem smýšlen jak mužský, tak ženský rod (například zaměstnanec, zaměstnavatel). Citace ustanovení jsou také použity bez přechylování. Příspěvek se zabývá hledáním odpovědí na dvě základní otázky – zaprvé, jak se rozhodnutí mít děti může projevit v kariéře advokátní koncipientky s ohledem na předpisy o advokacii, a zadruhé, zda lze tuto situaci řešit úpravou rozebíraných předpisů. Na závěr nabízí možné řešení.
více
Známý a uznávaný filmový producent si pozval mladou herečku, aby probrali její roli v jeho nadcházejícím filmu. Když dorazila do lobby jeho hotelu, kde se setkání mělo konat, jeho asistent ji poslal do producentova hotelového pokoje. Tato změna místa ji přišla zvláštní, ale měla pocit, že si nemůže dovolit se proti ní ohrazovat. Producent ji ve svém pokoji přivítal v županu a zavedl ji do své ložnice. Celá situace jí byla nepříjemná, ale nechtěla si jej znepřátelit či se prezentovat jako světa neznalá a prudérní. Když dorazili do ložnice, producent se celý odhalil a požádal ji o masáž. Když odmítla, povalil ji na postel a začal líbat a osahávat. Nakonec se mu vymanila. Než vyběhla z pokoje, producent na ni křičel, ať si nemyslí, že si bude stěžovat – nikdo by jí nevěřil a on by ji žaloval pro pomluvu. Příspěvek představuje právní rámec ochrany před obtěžováním a identifikuje některé jeho nedostatky, přičemž zdůrazňuje, že efektivní boj je třeba vézt zejména v rovině kulturní a společenské. Na základě analýzy příspěvků prezentovaných na konferenci „Právní aspekty kampaně #metoo“ identifikuje devět aspektů českého diskurzu o obtěžování, které představují překážky účinného boje. Mimo jiné poukazuje na nepochopení, že obtěžování není motivováno „přirozenými“ sexuálními pudy, nýbrž představuje strukturální problém, umožňovaný určitým kulturním prostředím.
více
Petra už rok nespí. Každou noc se jí vrací ve snu vzpomínka na opakované znásilnění a na obličej jeho pachatele. Oznámením znásilnění na policii se nic nevyřešilo. Pachatele sice potrestali, ale jen podmínkou, a u soudu se k ní chovali hrozně, jako by jí nevěřili. Soudce Petře slíbil, že se s pachatelem u hlavního líčení neuvidí, protože zařídí její oddělený výslech, aby se nebála. Bohužel si však soudce ochranu traumatizované oběti před psychickou újmou v průběhu soudního jednání vyložil tak, že přikázal obžalovanému, aby se na chodbě otočil čelem ke zdi, aby mu Petra neviděla do obličeje, když těsně kolem něj procházela tam i zpět do jednací síně. Od té doby má Petra ony noční můry, neschopnost soustředit se, strach a pocity bezmoci. Příspěvek nabízí vhled specializované advokátky do reality chování orgánu činných v trestním řízení, zejména soudů, k obětem trestných činů v průběhu trestního procesu. Autorka nabízí své poznatky z praxe, identifikuje systémové i osobnostní nedostatky ústící v sekundární viktimizaci obětí trestných činů a své závěry dokresluje třemi soudními rozhodnutími. Příspěvek uzavírá doporučením opatření, jež by mohla situaci zlepšit.  
více
Její matka dlouho nekojila, stejně jako spousta žen před sametovou revolucí a mnohé její kamarádky. Ona-prvorodička se však rozhodla, že kojit chce. U gynekologa dostala těhotenský balíček s kojeneckou lahví, dudlíkem, spoustou reklamních brožurek, jak kojit a pečovat o dítě. Porod byl náročný. Po něm jí na pár minut přiložili dítě na hrudník a řekli jí, že má špatná prsa a že s nimi kojení beztak nepůjde, ale že to může zkoušet s plastovými kloboučky. Pak dítě odnesli na několik hodin pryč. Když jí ho opět vrátili, nevěděla ani přes absolvování předporodního kurzu, co má dělat. Na dotaz, jak má kojit, jí personál odpověděl: „Kojte po třech hodinách, maximálně 10-15 minut.“ Byla ráda za nabídku dát dítě na noc sestrám, aby se vyspala, i za dudlík, aby dítě tolik neplakalo. Odcházela bezradná a nešťastná, s prsy poraněnými do krve a pohublým dítětem částečně na umělé výživě. Byla ráda za kojeneckou láhev. Zkoušela kojit ještě nějakou dobu, pozvala si domů i laktační poradkyni, ale postupně o mléko přišla. Příspěvek se zabývá právem na kojení jako neoddělitelným právem dítěte i matky. Shrnuje vývoj kojení z původně čistě ženské domény do sféry vlivu mužů a vliv feminismu na vývoj vnímání kojení. Analyzuje obsah práva na kojení a jeho zakotvení v mezinárodním právu, v právu Evropské unie a v českém právu a realitu jeho realizace v České republice. Na závěr upozorňuje na některé bariéry kojení, jež právo dostatečně neřeší.
více
Sedmatřicetiletá účetní Lucie se po dvouleté rodičovské dovolené vrátila do práce. Každodenní práce od půl osmé do čtyř hodin pro ni byla nereálná, ale zkrácení úvazku si nemohla kvůli financím dovolit. Protože se obávala, že ji kvůli problémům zaměstnavatel[1] vyhodí, zeptala se své známé – právničky, co má dělat. Ta jí poradila, aby podala žádost o úpravu pracovní doby, v níž by požadovala v určité dny pozdější začátek práce a dřívější odchod z práce kvůli vyzvednutí synů ze školky. V práci jí nadřízený slušně, leč rázně vysvětlil, že na vyhovění žádosti nemá právo. Firemní právník jí zaslal písemnou odpověď, v níž zmínil, že kvůli vážným provozním důvodům žádosti nelze vyhovět a že by uvedené výhody mohli chtít další kolegové. Lucie ví, že potřebnou práci by udělala v jiné dny, takže žádný konkrétní vážný provozní důvod neexistuje, přesto se bojí cokoli udělat, aby nedostala vyhazov. [1] Pro zjednodušení je v textu na některých místech použito generické maskulinum, ač je pod daným pojmem smýšlen jak mužský, tak ženský rod (například zaměstnanec, zaměstnavatel). Citace ustanovení jsou také použity bez přechylování. Český zákoník práce bývá označován za poměrně ochranářský. Ochraňuje ale skutečně, reálně pečující zaměstnankyně či zaměstnance? Může česká zaměstnankyně počítat s tím, že jí v práci vyhoví s úpravou pracovní doby? Nebo by související zákonná úprava potřebovala určité změny, a pokud ano, jaké?
více
Marie je úspěšnou manažerkou. Stojí v čele české pobočky nadnárodní korporace a je velmi dobře finančně zabezpečená. Že nemůže počít dítě přirozenou cestou, se Marie dozvěděla, když jí bylo 25 let. V té době byla zasnoubená s Jiřím. Když se později vzali, rozhodli se pro asistovanou reprodukci. Poté, co byla odebrána Marii vajíčka, se však dozvěděla, že ji Jiří opouští kvůli mladší milence, která s ním otěhotněla. Následně uprostřed procesu asistované reprodukce zrušil svůj souhlas. Marie chtěla, aby byl tedy proces dokončen s dárcovským spermatem. Po tom všem, co již podstoupila, si neuměla představit, že to teď vzdá. Lékaři jí ale oznámili, že její vajíčka nemohou použít, protože bez souhlasu jejího (nyní již bývalého) manžela nebo jiného muže nelze v procesu pokračovat. Toho večera, co jí to bylo oznámeno, běžel v televizi přenos z jednání Poslanecké sněmovny, kde se právě projednával návrh novely zákona o specifických zdravotních službách. Marek Benda, poslanec za ODS, právě na účet žen, které by si přály proces asistované reprodukce podstoupit bez partnera, pronesl: „Mě by zajímalo, kdo to má zaplatit. Nebo jestli v takových případech řekneme: Milá dámo, není tady žádný vyživovatel a musíš být připravena na to, že to dítě uživíš sama. Nebo jestli stejně tak, jako se stává v řadě jiných případů, zase přijde za státem a řekne: Milý státe, pořídila jsem si sice dítě, ale nemám k němu bohužel žádného tatínka, partnera ani nic podobného, tak chci od tebe, abys to zaplatil.“ Marie se rozplakala, jeho slova jí připadala ponižující. Autorka v příspěvku analyzuje stenopisy ze schůzí Senátu a Poslanecké sněmovny, na nichž byly projednávány zákony týkající se podmínek přístupu k asistované reprodukci. Na konkrétních případech poukazuje na to, jak je v souvislosti s touto problematikou hovořeno o ženách, jak jsou prezentovány a jaké charakteristiky jsou jim přisuzovány.
více
Rovnoprávnost ženy je u nás zakotvena v ústavě. Žena, když chce, může být strojvůdkyní, nebo poslankyní, prostě čím si zamane. Ústava jí k tomu dává plné právo. Já jsem si zamanula, že budu ředitelkou podniku, v němž jsem zaměstnána. Můj muž Karel měl tutéž práci jako já, stejné vzdělání a stejné platové zařazení. Brzy po svatbě jsem Karlovi sdělila, že jsem se rozhodla stát v budoucnu ředitelkou podniku. Pravil na to – ha, ha, ha, to se ti povedlo – a pokračoval ve studiu brožury o ekonomii. Během vaření večeře jsem se zeptala, zda si po večeři i zalátá sám ponožky, abych si mohla tu brožuru přečíst také já. Brzy jsem poznala, že ředitelkou hned tak nebudu. Jako referentka jsem totiž nedosahovala žádných úspěchů. Na důležitější porady delegoval náš vedoucí vždycky některého kolegu. Muž prý budí při jednání větší respekt. Za nějaký čas byl vedoucí našeho odboru povolán na vyšší funkci, tak jsem si dodala odvahy a šla jsem k němu. Povídám mu: „Myslím, že bych na to stačila. Jsem zkušená a pro ostatní ženy by bylo povzbuzením, kdyby aspoň jedna byla na odpovědnějším místě, ne?“ Podíval se na mě otcovsky shovívavě a odpověděl: „Vážím si tvé práce, ale uznej sama, brzy nastoupíš na mateřskou dovolenou a to víš, s dítětem těžko můžeš zastávat… Ale řeknu ti radostnou věc. To místo zůstane v rodině. Vedoucího bude dělat tvůj muž.“ Nijak jsem štěstím nezářila. Tou ředitelkou se ale stanu, i když později. Mám to zakotveno v ústavě. Potom jsem se však stala matkou a Karel tudíž otcem. Já jsem vařila kašičky, on studoval ekonomii. Jeho pracovní obětavost a neustálé sebevzdělávání bylo dáváno za vzor. I mně. V ušetřeném čase v práci jsem hltala odbornou literaturu, neboť odpoledne večer po práci jsem studovat nemohla. To jsem běžela do jeslí, nakupovala, vařila, koupala a krmila. Manžel toto vše nemohl dělat. Pochopitelně. Sebevzdělávání a vedoucí pozice mu to nedovolilo. Když bylo pořádáno školení, vybrali i mne. Radostně jsem to sdělila manželovi a dodala energicky: „Ty tři neděle budeš mít večer malou a nákup na starosti ty. Když já to mohu dělat již dva roky, ty to tři týdny vydržíš také.“ Velice se rozčílil. Nemohu mu prý tak svévolně narušovat práci. A k čemu to prý JÁ potřebuju. Vedoucí, na kterého jsem se obrátila, aby manželovi domluvil, domluvil mně. Pro informaci jsem se zeptala, jak má vypadat moje práce, když se musím nejen rozptylovat, ale dokonce nemám ani možnost se v práci zdokonalovat. Řekl: „No jo, ženské to mají těžké, víš.“ Povzbuzen ve své kondolenční činnosti ještě chlácholivě dodal: „Já tě chápu. Ale celkem si nemůžeš stěžovat vždyť tvůj muž, jak mi sám řekl, ti každou neděli utírá nádobí.“ Opravdu – proč si vlastně stěžuji? Vždyť manžel i vedoucí udělali vše pro mou rovnoprávnost. Jeden mi utírá v neděli nádobí a druhý se mnou tak pěkně, procítěně hovoří… Že jsem se ředitelkou nestala? To přece nic není. Hlavně, že bych jí mohla být, protože rovnoprávnost je zakotvena v ústavě. MAJEROVÁ, M. Jak jsem se nestala ředitelkou. Vlasta, 1956, č. 37, s. 10.[1] [1] Zkráceno a editováno autorkou, citováno podle BAHENSKÁ, M., HECZKOVÁ L., MUSILOVÁ, D. …
více
Děkan právnické fakulty veřejné vysoké školy připravuje vyhlášení výběrového řízení na vedoucí/ho jedné z kateder, zároveň na tuto katedru hledá novou administrativní posilu. Vnímá přitom, že zatímco většina kateder má ve svém čele muže, za administrativu je všude bez výjimky odpovědná žena – sekretářka. Děkan by rád formuloval výběrové řízení tak, aby povzbudil, či dokonce zvýhodnil méně zastoupené pohlaví v obou funkcích: tedy ženu na pozici vedoucí katedry a muže na pozici… (tu zjišťuje, že vlastně ani neví, jak by tuto pozici nazval, kdyby ji vykonával muž, protože se to na této fakultě zatím ještě nestalo). Na schůzi kolegia děkan navrhuje v inzerátu otevřeně uvést, že vzhledem k nižšímu zastoupení žen ve vedení kateder fakulta upřednostní ženské kandidátky, tento návrh se však setká se silným odporem ostatních členů kolegia. Namítají, že automatické zvýhodnění žen (či jakékoli jiné skupiny uchazečů) by bylo ve zjevném rozporu s ideou rovnosti, jakož i se stále větším tlakem univerzitního prostředí na excelenci. Pro členy kolegia je jediným přípustným kritériem odbornost. Děkan se tedy ptá, zda by nebylo vhodné alespoň nějak přizpůsobit kritéria výběrového řízení tak, aby ženy nebyly apriorně znevýhodněny – třeba nelpět na podmínce desetileté praxe v oboru, jelikož tato může být překážkou pro ženy, které kariéru přerušily z důvodu péče o dítě. Ostatní diskutující však opět upozorňují na klíčovou a výsostnou roli odbornosti a zkušenosti kandidátů a navíc zdůrazňují, že o dítě může pečovat i muž, takže automatické zvýhodnění pečujících žen by rovněž bylo v rozporu s principem rovnosti. Děkan tedy přesouvá diskusi k administrativní pozici a hledá alespoň jazykový kompromis: ať fakulta nehledá sekretářku a ať nevyžaduje předchozí praxi v pozici sekretářky. Nakonec vyhrává alespoň tento malý boj: vypisuje se výběrové řízení na pozici administrativního pracovníka či pracovnice a vyžaduje se předchozí zkušenost na srovnatelné administrativní pozici. S návrhem děkana, ať se do inzerátu vloží věta: „vítáme především přihlášky uchazečů mužského pohlaví“, však kolegium opět vyslovuje razantní nesouhlas. Příspěvek na úvod vymezuje rozdíl mezi formální a materiální rovností a zamýšlí se nad důvody, proč zvýhodňovat méně zastoupené pohlaví. Analyzuje relevantní českou i evropskou právní úpravu za účelem odpovědi na otázku, zda je zvýhodňování méně zastoupeného pohlaví právně dovolené a za jakých podmínek. Dále se zabývá možnými pozitivními opatřeními de lege ferenda a na závěr také hledáním řešení mimo právní normy.
více
„Otázka, kterou si kladu, není ‚Jak podstoupit změnu pohlaví?‘, ale ‚Jak můžu začít žít autentický život?‘“[1] Tereza již mnoho let žije jako žena, přestože při narození ji okolí identifikovalo jako chlapce, a tak také byla vychovávaná. Od malička se v chlapecké roli necítila příliš dobře. I když se jí snažila vyhovět, hra s autíčky, fotbal nebo počítačové hry ji zkrátka nebraly a také okolí jí dávalo najevo, že se občas nechová úplně jako kluk. To pokračovalo také v pubertě, ve které si postupně začala uvědomovat, že mužské vzorce chování jednoduše nepřijímá a v očekáváních, která na ni okolí kvůli tomu, že je muž, má, se necítí dobře. Měla totiž pocit, že si jako muž musí neustále „na něco hrát“.  Začala také intenzivně vnímat to, že se více identifikuje s ženami ve svém okolí. Po odchodu z domova rodičů se proto postupně začala stylizovat více do role dívky, uzpůsobila tomu i své jméno a vzezření, a je tak spokojená. Její okolí ji z většiny jako ženu přijímá, avšak pravidelně se dostává do nepříjemných situací, protože její dokumenty ji stále označují jako muže. Stává se to při banálních každodenních situacích, jakou je cestování, objednávání služeb, vyřizování různých průkazek, ale také při důležitějších situacích, jakou je hledání bydlení nebo práce. Domnívá se, že v mnoha případech to také vedlo k tomu, že ji do práce nepřijali. Ráda by si proto změnila rodné číslo i jméno oficiálně, aby reflektovalo pohlaví, se kterým žije, skutečně však nechce podstupovat diagnostiku a zejména chirurgický zákrok a zneplodnění. Touhu po ženských pohlavních orgánech totiž nikdy nepocítila a vlastní pohlavní orgány jí ani jejímu okolí nijak nepřekážejí. Ví také z různých zdrojů, že tento zákrok může způsobit velké zdravotní komplikace. Nerozumí tomu, proč by se stát měl zajímat o to, co má v kalhotách.[2] [1] Anglický překlad citace Jennifer Pozner z článku: POZNER, J. Gender Immigrant. A conversation with Jennifer Finney Boylan. Women’s Review of Books, 2004, vol. 21, no. 7, s. 5–7. Citováno podle OVERALL, Ch. Sex/Gender Transitions and Life-Changing Aspirations. In: SCHRAGE, L. J. (ed.) You’ve changed. Sex Reassignment and Personal Identity. Oxford University Press, 2009, s. 20. [2] Tento ilustrativní příklad v žádném případě nereflektuje „typické“ prožívání trans lidí, jedná se jen o konkrétního osobní výpověď. Doporučuji si poslechnout a přečíst více výpovědí trans lidí a jejich zkušeností, například zde ze záznamu konference organizace Transparent z roku 2016. Dostupné na:  https://www.transparentprague.cz/konference-2016 (cit. 10. 2. 2019), nebo např. Coming out as trans: two personal stories. BBC. Dostupné na: https://www.bbc.co.uk/programmes/articles/1BvM1DdSsBnpXhzMzzWXBNR/coming-out-as-trans-two-personal-stories (cit. 10. 2. 2019). Doporučuji také zajímavé filmy s touto problematikou – například film Dánská dívka režiséra Toma Hoopera (2015) nebo film Lawrence anyways od Xaviera Dolana (2012). Příspěvek poodhaluje problematiku právního uznání pohlavní identity pohledem na situaci trans lidí v České republice. Ukazuje, že podmínky, které musí pro uznání této identity podstoupit, vychází z pojetí pohlaví, které neodpovídá současným vědeckým poznatkům, a zejména kritizuje podmínku sterilizace jako rozpornou s mezinárodním právem. Popisuje také příklady zemí, jejichž právo myslí nejen na muže a ženy, ale bere v potaz barvitost lidských identit.
více
Bylo jí třináct, když se přes videochat začala seznamovat s novými lidmi poté, co se přestěhovala za svým otcem. Často od nich slýchala komplimenty: jsi překrásná, úžasná, nádherná. Jeden z nich ji ovšem po roce naléhání dokázal přesvědčit, aby na videu obnažila svůj hrudník. Pak pro ni začalo peklo. Nejprve ji vydíral, aby mu ukázala víc, jinak snímky rozešle přátelům a rodině. Pak, o vánočních prázdninách, na ni ve čtyři hodiny ráno zaklepala policie – s informací, že její fotografie koluje po internetu. Bylo jí čerstvých 14 let. Od té doby zažívala úzkosti, deprese a panické stavy. Cítila se podvedená a zneužitá. Začala pít alkohol a užívat drogy. A nejhorší na tom bylo, že její vyděrač se objevil znovu – i poté, co se s rodinou přestěhovala, aby unikla posměchu a šikaně spolužáků. Pod různými záminkami se na sociálních sítích spřátelil s jejími spolužáky a snímky jim rozeslal. Všechno začalo nanovo a jí nezbylo než znovu změnit školu a přestěhovat se. Když se poprvé neúspěšně pokusila o sebevraždu vypitím bělidla, opětovně sklidila na sociálních sítích jenom posměšky a urážky. „Měla by zkusit jiné bělidlo, doufám, že není tak blbá a tentokrát opravdu umře.“ „Doufám, že tohle uvidí a zabije se.“ O svém příběhu kyberšikany a vydírání nakonec natočila devítiminutové video, které umístila na online videoplatformu Youtube.[1] Se zprávou závěrem: „Nikoho nemám… Někoho potřebuji :(“. Video se následně stalo slavným – s miliony zhlédnutí. To vše ovšem až poté, co ve svých patnácti letech spáchala sebevraždu.[2] [1] TODD, A. My story: Struggling, bullying, suicide, self harm. Youtube. 7. 9. 2012. Dostupné na: https://youtu.be/vOHXGNx-E7E (cit. 2. 5. 2019), textový přepis videa dostupný na: https://pastebin.com/rMX6fWKU. [2] Příběh je pro potřeby tohoto příspěvku značně zkrácen a zestručněn, pro jeho celé znění viz Amanda Todd Legacy Society, dostupné na: http://www.amandatoddlegacy.org, nebo DEAN, M. The Story of Amanda Todd. New Yorker. 18. 10. 2012. Dostupné na: https://www.newyorker.com/culture/culture-desk/the-story-of-amanda-todd (cit. 1. 5. 2019). Příspěvek se zabývá analýzou současného fenoménu nedovoleného šíření intimních video a fotografických záznamů v online prostoru. Nejprve se zaměřuje na otázku terminologie a poukazuje na problémy mediálně oblíbených pojmů (revenge porn), spočívajících zejména v implicitní stigmatizaci oběti. Dále vysvětluje, které druhy společenského chování spadají pod nekonsenzuálně pořízené či nekonsenzuálně šířené intimní materiály, a zabývá se tím, do jaké míry tyto druhy sexuálního obtěžování na internetu reguluje současná česká právní úprava a jakou roli v ochraně práv obětí sehrávají soudy. V závěru příspěvek polemizuje nad rolí médií a společenského diskurzu v posouvání hranic citlivosti vůči (sexuální) intimitě v online prostoru.
více
Vanja se narodil v roce 1989 v Německu a do knihy narození byl zapsán jako dívka. S ženským, ale ani s mužským pohlavím a rolí se však neztotožnil. S odkazem na nestandardní skladbu svých chromosomů (X0) a za podpory kampaně Dritte Option (Třetí možnost) se proto rozhodl v roce 2014 domáhat soudní cestou, aby jeho intersexualita byla uznána a zápis ohledně jeho pohlaví (Geschlecht) změněn na „inter/divers“ anebo „divers“. Možnost, existující v Německu od 1. listopadu 2013, aby údaj o pohlaví byl z matriky pouze vymazán, odmítl. Spolkový ústavní soud mu dal v říjnu 2017 za pravdu.[1] Nutí-li zákon osoby, které se nemohou trvale přiřadit k ženskému či mužskému pohlaví, aby svoje pohlaví úředně zaznamenaly, ale nepřipouští žádný jiný pozitivní zápis než ženské či mužské pohlaví, porušuje jejich práva. V prosinci roku 2018 přijal německý parlament zákon, který upravuje zákon o osobním stavu[2] tak, že umožnuje intersexuálním lidem zvolit si pohlaví ženské nebo mužské, údaj o pohlaví neuvádět a nově též uvést své pohlaví jako „divers“. V  Německu se tak „zpochybnění systému dvou pohlaví a genderů“ skrze výzvu intersexuality[3] stalo právní realitou. [1] Rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu (Bundesverfassungsgericht), prvního senátu, ze dne 10. 10. 2017, sp. zn. BvR 2019/16. Dostupné na: http://www.bverfg.de/e/rs20171010_1bvr201916.html (cit. 21. 9. 2019). [2] Zákon o osobním stavu (Personenstandsgesetz) z 19. 2. 2007 (BGBl. I S. 122). Výraz „Personenstand“(osobní stav) určuje podle zákona postavení člověka ve společnosti vyplývající ze znaků rodinného práva, včetně jeho jména a příjmení. Osobní stav zahrnuje údaje o narození, o uzavření manželství, založení životního partnerství, o úmrtí a o rodinněprávních skutečnostech a skutečnostech, vztahujících se ke jménu a příjmení (§ 1 odst. 1 citovaného zákona). Zákon o osobním stavu stanovuje též zákonné podmínky pro změny úředně evidovaného osobního stavu. [3] Srov. FAFEJTA, M. Intersexualita jako zpochybnění systému dvou pohlaví a genderů. Kultura – média – komunikace: speciál, 2009, s. 91–106. Jak dokazují řecké mýty, lidstvo si již od starověku bylo vědomo toho, že existují lidé, jejichž pohlaví není jednoznačné. Jen málo právních řádu však doposud na tuto skutečnost reagovalo. Pokud však společnost s ohledem na nejnovější medicínské poznatky dospěje k přesvědčení, že není věcně ani morálně správné setrvávat na stanovisku, že lidé se dělí výlučně na ženy a muže, jak může reagovat na toto zjištění v právní sféře?
více
Petra Buzková byla političkou významné české strany, dokonce její místopředsedkyní a ministryní školství. V roce 2000 investigativní novináři zjistili, že poradci premiéra Miloše Zemana (ze stejné strany jako politička) proti ní připravovali dezinformační operaci, v jejímž rámci se o ní mělo mimo jiné rozšířit, že se živila prostitucí, spolupracovala s StB a týrala svou malou dceru. Policie případ vyšetřila a došla k tomu, že autorem byl premiérův poradce Vratislav Šíma, ale státní zastupitelství jej odmítlo stíhat s tím, že jeho čin měl minimální společenskou nebezpečnost (!). Premiér sice Šímu propustil ze svých služeb už po vyslovení podezření, ale o pár let později v knize svých pamětí adresoval Petře Buzkové nevybíravé urážky, z nichž některé vložil do úst Vladimíru Špidlovi (označení za „couru“) a již zesnulému zpěváku Karlu Krylovi („Milostivá, vy jste se ráčila prošoustat až na místopředsedkyni sociální demokracie?“). Současný prezident přitom nebyl v útocích či nejapných vyjádřeních vůči své vlastní spolustraničce sám. Bulvár zveřejnil její bez souhlasu pořízené fotografie z dovolené nahoře bez a když si nechala operativně zmenšit prsa, komentoval to její spolustraník Michal Kraus slovy: „Změna je to razantní, ale vzhledem k tomu, že mám velké ruce, tak bych preferoval větší rozměr,“ zatímco člen ODS Vlastimil Tlustý řekl: „Paní ministryně přišla o své dvě přednosti.“ Příspěvek v první části diskutuje příčiny nízké reprezentace žen v politice, se zaměřením na instituce a politické strany a kulturní vzorce. Dále na příkladech vysvětluje koncepty skleněného stropu a skleněného útesu. V druhé části analyzuje čtyři možná řešení nízkého zastoupení žen, a sice zavedení kvót, měkká opatření na podporu zapojení žen v politických stranách, tlak na změnu kulturních stereotypů a politického vůdcovství a radikální zpochybnění politického vůdcovství v podobě anarchofeminismu. V závěru navrhuje řešení s důrazem na přeměnu kulturních zdrojů genderových nerovností v politice.
více
„Mezinárodně právní struktury a principy se vydávají za ‚lidské‘ – univerzálně aplikovatelné soubory standardů. Přesnější by ale bylo popsat je jako mezinárodní mužské právo,“[1] napsaly v roce 1991 ve svém článku tři významné anglosaské feministické autorky. Toto tvrzení může na první pohled působit překvapivě. Neplatí snad, že mezinárodní právo je soubor neutrálních pravidel, která regulují hlavně vztahy mezi státy a jednotlivci se moc nezabývají? Není snad cílem mezinárodního práva zajišťovat respekt k hodnotám všeobecného významu, jako jsou bezpečnost, rozvoj či ochrana lidských práv? A není zhola nesmyslné uvažovat o státech, mezinárodních organizacích či jiných abstraktních jednotkách v genderových kategoriích? [1] CHARLESWORTH, H., CHINKIN, C., WRIGHT, S. Feminist Approaches to International Law. American Journal of International Law,1991, vol. 85, s. 644. Příspěvek na úvod shrnuje vybrané aspekty kritiky mezinárodního práva ve 20. století a analyzuje organizační a normativní strukturu mezinárodního práva, hledaje odpověď na otázku, zda je mezinárodní právo neutrální, anebo mužské. Dále řeší otázku, jak by měla v budoucnu vypadat organizační i normativní struktura mezinárodního práva, aby bylo skutečně „všelidské“ a neutrální, a uvádí několik již realizovaných kroků tímto směrem. Na závěr jmenuje výhody všelidského mezinárodního práva proti mužskému.
více
Azhar a Fatima jsou ženy původem z Iráku, které se staly obětí mučení a znásilnění spáchaného příslušníky milicí Al-Hašd Al-Šá´bi. Před pronásledováním uprchly do Evropy, aby požádaly o mezinárodní ochranu. Po cestě plné útrap v rukou pašeráků obě překročily vnější hranici Evropské unie v Bulharsku, kde jim byla zaregistrována azylová žádost a odebrány otisky do unijní databáze Eurodac. Obě poté pokračovaly dále v cestě a ocitly se na území České republiky. Azhar zde podala žádost o mezinárodní ochranu. Fatima měla v úmyslu požádat o ochranu v Německu, kde žijí její příbuzní, a pokračovala tedy dále, při své cestě však byla zachycena kontrolní hlídkou Policie České republiky. V případě obou žen je k posouzení jejich žádosti o mezinárodní ochranu dle pravidel dublinského systému[1] příslušné Bulharsko, kam mají být posléze přemístěny. Zatímco Azhar je však do té doby ubytována v přijímacím a v pobytovém středisku pro žadatele o mezinárodní ochranu a náleží jí zvláštní ochrana jako zranitelné ženě, která je obětí mučení a znásilnění, Fatima je do uskutečnění transferu zbavena svobody v zařízení pro zajištění cizinců, aniž by při tom byly její zranitelnost a prožitá traumata jakkoli zohledněny. [1] Systém vycházející z nařízení Dublin III [nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států]. Příspěvek se věnuje vymezení zranitelných osob v azylovém a cizineckém právu a mapuje problémy právní úpravy a rozhodovací praxe ve vztahu k zajišťování zranitelných cizinců. Dva základní právní problémy, a sice nezohlednění zranitelnosti osob, které zároveň nejsou žadateli o mezinárodní ochranu, a rozdílné zacházení se stejnými kategoriemi zranitelných uprchlíků, analyzuje nejen obecně, ale i z hlediska genderu. V závěru pak nabízí možná řešení hlavních problémů.
více
„Jsem přesvědčená, že jedním ze základních prvků v boji proti nerovnosti a diskriminaci je to, aby se ve veřejném prostoru vyskytovaly vzory, které mladým dívkám mohou ukázat, že mají různé příležitosti a že ony samy mohou dosáhnout takových míst. Z tohoto pohledu byla dlouhá nepřítomnost žen mezi hlavními vyjednavači velmi problematická, neboť vyvolávala dojem, že ti, kteří mohou vystupovat veřejně a viditelně, jsou jen muži a pro ženy mezi nimi není místo.“ „Nikdy to pro nás nebylo jednoduché… a platí to obecně, protože to souvisí s uspořádáním společnosti. Například když jsme někam přijeli, lidé, kteří něco potřebovali, se vždy nejdříve obraceli na některého z mužů, kteří byli se mnou. A ti muži pak museli odpovídat: ‚Ne, ne, obraťte se na ni, ona je tady zodpovědná osoba.‘ Pokaždé to probíhalo takto. Frustruje nás to, ale je to realita, které je třeba čelit.“ „Když jsem se začala účastnit vyjednávání, ti, kdo měli hlavní slovo, byli samí muži. Za nás byl také hlavním mluvčím muž, pak zbytek sekretariátu, co tam byl, a až nakonec my ženy; zprvu mnohem nesmělejší, protože jsme v sobě neměly tu dynamiku diskuze… Teď už je to jinak.“ „Jedním z nejtěžších okamžiků pro mě bylo, když se do jednání zapojili advokáti zvnějšku. Byla to zrovna doba, kdy se mi podařilo dosáhnout přijetí jednoho důležitého ustanovení z pohledu žen. A právě v tom okamžiku jsem si při setkání s advokátem musela uvědomit, že on – nehledě na všechny mé úspěchy a schopnost s ním diskutovat o právních otázkách – nebyl připraven hovořit se ženou, to neočekával; byl velmi naštvaný a dotčený, že poslali ‚nějaké děvče‘, aby s ním diskutovalo.“ „Jde o ‚pracovní morálku žen‘ – nelíbí se mi to, ale je to tak. Mnohé z žen, které pracovaly v pomocných týmech, byly zcela neznavitelné – mohly třeba pracovat celý den bez přestávky, pořád; cestovaly, účastnily se různých schůzek, připravovaly podklady, dělaly tisíc věcí. Myslím, že to souvisí s morálkou či etikou práce žen, s tím, že nás vychovávali v tom, že nestačí být dobrá, ale nejlepší, abychom mohly být v takových pozicích a funkcích.“[1] [1] Citované výpovědi převzaty a mírně upraveny z publikace Corporación Humanas – Centro Regional de Derechos Humanos y Justicia de Género, Corporación de Investigación y Acción Social y Económica (CIASE). Vivencias, aportes y reconocimiento: Las mujeres en el proceso de paz en La Habana. Bogotá: 2017, s. 48, 39, 52, 38 a 28. Příspěvek mapuje zapojování žen do mírových jednání jako jedné z oblastí, která byla tradičně ovládána muži. Zdůrazňuje důvody pro takové zapojení žen, přibližuje jeho mezinárodní politické i právní základy a popisuje, jak se reálně daří naplňovat jak požadavek na fyzickou účast a vliv žen při mírových jednáních, tak požadavek na tzv. genderovou perspektivu mírových smluv. Jako pozitivní příklad nakonec rozebírá mírová jednání a mírovou smlouvu, které v roce 2016 do velké míry ukončily konflikt v Kolumbii a ve kterých byla roli žen věnována velká pozornost. Přesto dodnes, v Kolumbii ani jinde, není cesta k míru pro ženy plně otevřená a bez překážek.
více
Tři mezinárodní smlouvy přijdou do baru (respektive, v našem případě před vlády a parlamenty postkomunistických zemí střední Evropy). Jsou to trojčata a mají velmi podobná hmotněprávní i procesněprávní ustanovení. Jen jedna je ale o právech žen a používá pojem genderu. Tu vykopnou. Náhoda? Nemyslím si… Příspěvek posuzuje tzv. Istanbulskou úmluvu z pohledu mezinárodního práva lidských práv. Pro tyto účely ji vymezuje ve třech dimenzích –  jako mezinárodní lidskoprávní smlouvu, pro niž platí režim těchto smluv, jako smlouvu Rady Evropy v porovnání s dalšími smlouvami Rady Evropy a jako smlouvu o právech žen, zasazenou do kontextu vývoje mezinárodního práva v oblasti práv žen. Na závěr odhaluje důvody kritiky úmluvy, jež vyplývají z porovnání s ostatními úmluvami.
více
Devět z deseti žen doporučuje přípravek na praní a mytí nádobí. Matky si nemohou vzít volno, protože jejich partner nezvládne péči o děti. Mladé ženy se vdávají za staré muže, které si „berou jen pro peníze“. Ve vztahu k mužům si ženy neušetří žádnou výčitku na nejrůznější maličkosti, až muž bez jediného slova uklidí tři nepříjemné milenky a místo nich získá sympatického kamaráda, anebo si představuje ideální svět, v němž je možné „ženu vypustit“. I muži přitom mají „své dny“. Mladé atraktivní ženy magicky přitahují muži, kteří jsou jejich nadřízenými v práci, a s pomocí medikace se z nich prakticky kdykoliv může stát „sexuální ďábel“. Pokud máte trable s půjčkami, úvěrová společnost s Vámi zvládne i dvě najednou a přihodí k tomu i pár nahých holek. Nahá žena poslouží se skleněnou deskou na zádech klidně jako konferenční stolek, či se stínítkem místo hlavy jako stojací lampa. Ženy po padesátce jsou jako ojetý automobil. Pokud jsou atraktivní, jsou stále použitelné. Příspěvek zkoumá vliv definování zakázané reklamy jako rozporné s dobrými mravy na praxi dozorových orgánů. Na úvod vymezuje sexistickou reklamu a nástroje její regulace. Dále se zabývá výkladem pojmu dobrých mravů, diskriminace a snížení důstojnosti ve vztahu k sexistické reklamě. Na závěr uvádí příklady z rozhodovací praxe dozorových orgánů o sexistických reklamách, v nichž shledaly rozpor s dobrými mravy.
více
Markéta a Hannah se poznaly během svých studií ve Vídni. Je to již několik let od chvíle, kdy se rozhodly společně usadit v Mikulově. Hannah však stále dojíždí za prací do Rakouska, kde se narodila. Na začátku roku 2019 – krátce poté, kdy to umožnilo rozhodnutí rakouského ústavního soudu[1] –, uzavřely Markéta a Hannah v Rakousku manželství. I když to pro ně byl důležitý krok především v symbolické rovině, jejich rozhodnutí pro ně mělo i praktický význam vzhledem k zaměstnání Hannah v Rakousku. Jelikož své „ano“, které si v Rakousku vyměnily, obě myslely vážně, přály si, aby jejich manželství uznala i Česká republika, kde žijí. Matrika však jejich přání nemohla vyhovět, protože česká právní úprava chápe manželství výlučně jako svazek mezi mužem a ženou. Úspěšné nebyly ani u správních soudů, podle nichž požadavek na zápis jejich manželství do matriky „nepochybně není uplatněním žádného základního práva“[2]. Hannah tak každý den cestou z práce přemýšlí nad tím, že i když jede domů za svou manželkou, s manželkou se doma nesetká. V okamžiku, kdy u Mikulova překročí hranice, totiž manželství, které s Markétou uzavřely, přestane být manželstvím. [1] Rozhodnutí Ústavního soudu Rakouské republiky ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. G 258-259/2017. [2] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2018, č. j. 8 As 230/2017-41, bod 24. Vyplývá z českého ústavního pořádku právo stejnopohlavních párů uzavírat manželství? Příspěvek hledá odpověď na tuto otázku výlučně pohledem zákazu diskriminace na základě pohlaví a sexuální orientace a v polemice s opačnými názory vyjádřenými ve veřejné debatě dospívá k závěru, že se stejnopohlavními páry zachází české právo méně příznivě, ačkoliv jsou schopny účel manželství naplňovat ve stejné míře jako páry tvořené mužem a ženou, přičemž podle něj toto odlišné zacházení není dostatečně ospravedlněno.
více
Klaudie se přestěhovala do nového města, což s sebou neslo i nutnost zajistit si přístup ke zdravotní péči. Na základě doporučení své známé si našla nového gynekologa. Na třetí prohlídce jí během vyšetření do vagíny několikrát vsunul svůj penis. Nejprve si toho Klaudie nevšimla, když přišla na to, že se děje něco neobvyklého, seskočila z křesla a v šoku kliniku opustila. Alexandře ještě nebylo patnáct let. Jednoho dne její rodinu navštívil rodinný přítel. Byť rodiče nebyli doma, pustila jej Alexandra domů. Muž následně odvedl Alexandru do jejího pokoje a tam ji pod pohrůžkou, že ublíží jejím rodičům, znásilnil. Alexandra hrozbu brala vážně a raději se nebránila. Bála se a věděla, že fyzický odpor by jí byl stejně málo platný. Viktorie studovala poslední ročník střední školy a připravovala se na přijímačky na vysokou. Jednoho dne si ji do sborovny pozval ředitel školy a přinutil ji k vykonání orální sexu. Vyhrožoval jí, že pokud se mu nepodvolí a pokud o tom někomu řekne, zařídí, aby neuspěla u maturity. Příspěvek se zabývá vývojem pojetí trestného činu znásilnění a aktuální schopností českého práva zajistit  v souladu s mezinárodními lidskoprávními standardy obětem znásilnění přístup ke spravedlnosti. Mapuje statistickou četnost znásilnění a jeho dopadů a rozebírá definici znásilnění. Podrobně analyzuje vývoj trestněprávní úpravy znásilnění a relevantní judikatury v České republice a otázku přiměřeného trestání znásilnění.  Na závěr nabízí krátké zamyšlení nad dalším vývojem definice znásilnění v českém právu.
více
Tetyana je vysokoškolsky vzdělaná Ukrajinka, která se z ekonomických a politických důvodů spolu se svým manželem v roce 2010 přestěhovala do České republiky. Oba zde po celou dobu pobývají legálně a pracují na základě pracovního povolení v sektoru zdravotnictví. Oba manželé prostřednictvím svého zaměstnavatele odváděli příspěvky do českého systému veřejného zdravotního pojištění. Po pěti letech v ČR se Tetyana s manželem rozhodli založit rodinu a Tetyana otěhotněla. Protože však čekala dvojčata, je prvorodička a je již „vyššího“ věku (36 let), bylo její těhotenství lékaři vyhodnoceno jako rizikové a musela záhy zůstat doma. Zaměstnavatel s Tetyanou po skončení stávajícího pracovního poměru na dobu určitou (měla pracovní smlouvu na dobu do 30. 6. 2015) neuzavřel novou pracovní smlouvu. Tetyana věděla, že je tu možnost komerčního pojištění a byla připravena si je zaplatit. Jednání s pojišťovnami však byla zdlouhavá a komplikovaná, pro většinu pojišťoven bylo její aktuální těhotenství důvodem pro neuzavření pojistné smlouvy. V srpnu 2015 pak Tetyana předčasně porodila dvojčata, která musela strávit 1,5 měsíce v inkubátoru. V současnosti po Tetyaně porodnice soudně vymáhá statisícové částky za zdravotní péči poskytnutou jí i jejím dvěma novorozeným dětem, neboť ani ona, ani její děti nebyly v době hospitalizace zdravotně pojištěni. Příspěvek vykresluje reálný dopad české právní úpravy zdravotního pojištění na cizinky z nečlenských států EU a jejich novorozené děti. Autorka popisuje problematičnost současného stavu, vymezuje základní pojmy problematiky a řeší esenciální otázku, kdo má nést náklady za neodkladnou péči. Zároveň navrhuje několik možných legislativních opatření vedoucích k odstranění současného stavu, který dle autorky vede k nedovolené nepřímé diskriminaci.
více
Otec se synem se vydali na výlet. Jeli autem a bohužel se stali účastníky dopravní nehody. Otec zemřel. Chlapce dopravili sanitkou se závažnými zraněními do nemocnice, protože byla nezbytná operace. Ihned ho vezli na sál, ale tam, jakmile chirurg zjistil, o koho jde, vykřikl: „Já ale nemohu operovat vlastního syna!“ Zkuste odpovědět na otázku: „Kdo to byl?“ Byl to nevlastní otec? … Byl to duch? … Byl to vlastní otec, který s chlapcem nežil? … Matka měla poměr s chirurgem? … Byl to Bůh? Všechny tyto odpovědi mohou přijít na mysl a také od účastníků ankety BBC ve videospotu, který je ke zhlédnutí na internetu,[1] zazněly. Odpověď je ale jiná: byla to chlapcova matka. A přesně takto funguje generické maskulinum, o kterém v této knize bude řeč především. Není to tak, že by mužský rod ženy nezahrnoval. Jen nám to dá mnohem více mentální práce si pod mužským označením osoby představit I ŽENU. Jaké má tento fenomén dopady a další příklady toho, jak jsou ženy používáním generického maskulina zneviditelňovány, a tím pádem znevýhodňovány, popisuji v části č.  4. [1] Do you have gender-bias. Youtube. Dostupné na: https://www.youtube.com/watch?v=J69HkKz9g4A (cit. 9. 8. 2019). Příspěvek se věnuje vlivu jazyka na fungování společnosti a jazyka v českém právu. Ukazuje, že používání generického maskulina (užívání mužského rodu k označení jak mužů, tak žen), které v právu není zdaleka tak tradiční, jak by se mohlo zdát, vede k zneviditelňování žen jak v samotném právu, tak ve společnosti obecně. Příspěvek nabízí řadu alternativ, jak ženy do právních textů, a tím i do praxe právem ovlivněné, zahrnovat.
více