„Jsem přesvědčená, že jedním ze základních prvků v boji proti nerovnosti a diskriminaci je to, aby se ve veřejném prostoru vyskytovaly vzory, které mladým dívkám mohou ukázat, že mají různé příležitosti a že ony samy mohou dosáhnout takových míst. Z tohoto pohledu byla dlouhá nepřítomnost žen mezi hlavními vyjednavači velmi problematická, neboť vyvolávala dojem, že ti, kteří mohou vystupovat veřejně a viditelně, jsou jen muži a pro ženy mezi nimi není místo.“
„Nikdy to pro nás nebylo jednoduché… a platí to obecně, protože to souvisí s uspořádáním společnosti. Například když jsme někam přijeli, lidé, kteří něco potřebovali, se vždy nejdříve obraceli na některého z mužů, kteří byli se mnou. A ti muži pak museli odpovídat: ‚Ne, ne, obraťte se na ni, ona je tady zodpovědná osoba.‘ Pokaždé to probíhalo takto. Frustruje nás to, ale je to realita, které je třeba čelit.“
„Když jsem se začala účastnit vyjednávání, ti, kdo měli hlavní slovo, byli samí muži. Za nás byl také hlavním mluvčím muž, pak zbytek sekretariátu, co tam byl, a až nakonec my ženy; zprvu mnohem nesmělejší, protože jsme v sobě neměly tu dynamiku diskuze… Teď už je to jinak.“
„Jedním z nejtěžších okamžiků pro mě bylo, když se do jednání zapojili advokáti zvnějšku. Byla to zrovna doba, kdy se mi podařilo dosáhnout přijetí jednoho důležitého ustanovení z pohledu žen. A právě v tom okamžiku jsem si při setkání s advokátem musela uvědomit, že on – nehledě na všechny mé úspěchy a schopnost s ním diskutovat o právních otázkách – nebyl připraven hovořit se ženou, to neočekával; byl velmi naštvaný a dotčený, že poslali ‚nějaké děvče‘, aby s ním diskutovalo.“
„Jde o ‚pracovní
morálku žen‘ – nelíbí se mi to, ale je to tak. Mnohé z žen, které pracovaly
v pomocných týmech, byly zcela neznavitelné – mohly třeba pracovat celý
den bez přestávky, pořád; cestovaly, účastnily se různých schůzek,
připravovaly podklady, dělaly tisíc věcí. Myslím, že to souvisí s morálkou
či etikou práce žen, s tím, že nás vychovávali v tom, že nestačí být
dobrá, ale nejlepší, abychom mohly být v takových pozicích a funkcích.“[1]
[1] Citované výpovědi převzaty a mírně upraveny z publikace Corporación Humanas – Centro Regional de Derechos Humanos y Justicia de Género, Corporación de Investigación y Acción Social y Económica (CIASE). Vivencias, aportes y reconocimiento: Las mujeres en el proceso de paz en La Habana. Bogotá: 2017, s. 48, 39, 52, 38 a 28.
Příspěvek mapuje zapojování žen do mírových jednání jako jedné z oblastí, která byla tradičně ovládána muži. Zdůrazňuje důvody pro takové zapojení žen, přibližuje jeho mezinárodní politické i právní základy a popisuje, jak se reálně daří naplňovat jak požadavek na fyzickou účast a vliv žen při mírových jednáních, tak
požadavek na tzv. genderovou perspektivu mírových smluv. Jako pozitivní příklad nakonec
rozebírá mírová jednání a mírovou smlouvu, které v roce 2016 do velké míry ukončily
konflikt v Kolumbii a ve kterých byla roli žen věnována velká pozornost. Přesto dodnes, v
Kolumbii ani jinde, není cesta k míru pro ženy plně otevřená a bez překážek.