Česká republika, rok 2009: Veronika se po úspěšných studiích v České republice vydala na studia do Velké Británie, odkud přijela navštívit své rodiče a vzala s sebou svou kamarádku. Zoe však není jen kamarádkou, je ženou, do které se Veronika zamilovala a kterou Veronika přijela rodičům představit jako svou partnerku. Veronika se sama musela srovnávat s myšlenkou, že možná nebude mít nikdy děti, a slyší od své matky kromě jiného výčitku, že je lesba a že jí tudíž nikdy nedopřeje vnoučata.
Velká Británie, o deset let později: Veronika se Zoe žijí již přes tři roky v manželství. Jejich synovi Davidovi jsou dva roky. Zoe otěhotněla díky asistované reprodukci a je zapsána v Davidově britském rodném listě jako matka, Veronika jako rodič. Sourozenec by Davidovi prospěl. Veronika touží po dítěti, které by odnosila a porodila, bohužel však trpí vrozenou poruchou, v jejímž důsledku otěhotnění bez pomoci asistované reprodukce nepřichází v úvahu. Rodina v poslední době navíc začala uvažovat o přesídlení do České republiky, kam prozatím jezdila jen na návštěvy k dědovi a babičce. Veronika se zaobírá úvahami, zda se ucházet o asistovanou reprodukci ve Velké Británii nebo v České republice. Zvažuje nejen otázku, zda či za jakých podmínek je možné asistovanou reprodukci využít, nýbrž i jaké konsekvence bude pro rodinu mít skutečnost, v které ze zemí k asistované reprodukci dojde.
Příspěvek je úvodem do problematiky homoparentálních rodin a shrnuje vývoj jejich možností přístupu k asistované reprodukci v Evropě a České republice. Autor se zamýšlí nad otázkou zpřístupnění asistované reprodukce lesbickým párům v České republice soudní cestou a navrhuje legislativní opatření. Dále popisuje uznání lesbického rodičovství založeného v zahraničí i na území České republiky, osvojení dítěte partnerkou matky a zápis dvou rodičů stejného pohlaví do českého rodného listu.