Sedmatřicetiletá
účetní Lucie se po dvouleté rodičovské dovolené vrátila do práce. Každodenní
práce od půl osmé do čtyř hodin pro ni byla nereálná, ale zkrácení úvazku si
nemohla kvůli financím dovolit. Protože se obávala, že ji kvůli problémům
zaměstnavatel[1]
vyhodí, zeptala se své známé – právničky, co má dělat. Ta jí poradila, aby
podala žádost o úpravu pracovní doby, v níž by požadovala v určité
dny pozdější začátek práce a dřívější odchod z práce kvůli vyzvednutí
synů ze školky. V práci jí nadřízený slušně, leč rázně vysvětlil, že na
vyhovění žádosti nemá právo. Firemní právník jí zaslal písemnou odpověď,
v níž zmínil, že kvůli vážným provozním důvodům žádosti nelze vyhovět a že
by uvedené výhody mohli chtít další kolegové. Lucie ví, že potřebnou práci by
udělala v jiné dny, takže žádný konkrétní vážný provozní důvod
neexistuje, přesto se bojí cokoli udělat, aby nedostala vyhazov.
[1] Pro zjednodušení je v textu na některých místech použito generické maskulinum, ač je pod daným pojmem smýšlen jak mužský, tak ženský rod (například zaměstnanec, zaměstnavatel). Citace ustanovení jsou také použity bez přechylování.
Český zákoník práce bývá označován za poměrně ochranářský. Ochraňuje ale skutečně, reálně pečující zaměstnankyně či zaměstnance? Může česká zaměstnankyně počítat s tím, že jí v práci vyhoví s úpravou pracovní doby? Nebo by související zákonná úprava potřebovala určité změny, a pokud ano, jaké?