Marie je úspěšnou manažerkou. Stojí v čele české pobočky nadnárodní korporace a je velmi dobře finančně zabezpečená. Že nemůže počít dítě přirozenou cestou, se Marie dozvěděla, když jí bylo 25 let. V té době byla zasnoubená s Jiřím. Když se později vzali, rozhodli se pro asistovanou reprodukci. Poté, co byla odebrána Marii vajíčka, se však dozvěděla, že ji Jiří opouští kvůli mladší milence, která s ním otěhotněla. Následně uprostřed procesu asistované reprodukce zrušil svůj souhlas. Marie chtěla, aby byl tedy proces dokončen s dárcovským spermatem. Po tom všem, co již podstoupila, si neuměla představit, že to teď vzdá. Lékaři jí ale oznámili, že její vajíčka nemohou použít, protože bez souhlasu jejího (nyní již bývalého) manžela nebo jiného muže nelze v procesu pokračovat. Toho večera, co jí to bylo oznámeno, běžel v televizi přenos z jednání Poslanecké sněmovny, kde se právě projednával návrh novely zákona o specifických zdravotních službách. Marek Benda, poslanec za ODS, právě na účet žen, které by si přály proces asistované reprodukce podstoupit bez partnera, pronesl: „Mě by zajímalo, kdo to má zaplatit. Nebo jestli v takových případech řekneme: Milá dámo, není tady žádný vyživovatel a musíš být připravena na to, že to dítě uživíš sama. Nebo jestli stejně tak, jako se stává v řadě jiných případů, zase přijde za státem a řekne: Milý státe, pořídila jsem si sice dítě, ale nemám k němu bohužel žádného tatínka, partnera ani nic podobného, tak chci od tebe, abys to zaplatil.“ Marie se rozplakala, jeho slova jí připadala ponižující.
Autorka v příspěvku analyzuje stenopisy ze schůzí Senátu a Poslanecké sněmovny, na nichž byly projednávány zákony týkající se podmínek přístupu k asistované reprodukci. Na konkrétních případech poukazuje na to, jak je v souvislosti s touto problematikou hovořeno o ženách, jak jsou prezentovány a jaké charakteristiky jsou jim přisuzovány.