Její matka dlouho nekojila, stejně jako spousta žen před sametovou revolucí a mnohé její kamarádky. Ona-prvorodička se však rozhodla, že kojit chce. U gynekologa dostala těhotenský balíček s kojeneckou lahví, dudlíkem, spoustou reklamních brožurek, jak kojit a pečovat o dítě. Porod byl náročný. Po něm jí na pár minut přiložili dítě na hrudník a řekli jí, že má špatná prsa a že s nimi kojení beztak nepůjde, ale že to může zkoušet s plastovými kloboučky. Pak dítě odnesli na několik hodin pryč. Když jí ho opět vrátili, nevěděla ani přes absolvování předporodního kurzu, co má dělat. Na dotaz, jak má kojit, jí personál odpověděl: „Kojte po třech hodinách, maximálně 10-15 minut.“ Byla ráda za nabídku dát dítě na noc sestrám, aby se vyspala, i za dudlík, aby dítě tolik neplakalo. Odcházela bezradná a nešťastná, s prsy poraněnými do krve a pohublým dítětem částečně na umělé výživě. Byla ráda za kojeneckou láhev. Zkoušela kojit ještě nějakou dobu, pozvala si domů i laktační poradkyni, ale postupně o mléko přišla.
Příspěvek se zabývá právem na kojení jako neoddělitelným právem dítěte i matky. Shrnuje vývoj kojení z původně čistě ženské domény do sféry vlivu mužů a vliv feminismu na vývoj vnímání kojení. Analyzuje obsah práva na kojení a jeho zakotvení v mezinárodním právu, v právu Evropské unie a v českém právu a realitu jeho realizace v České republice. Na závěr upozorňuje na některé bariéry kojení, jež právo dostatečně neřeší.