„Na oddělení naštěstí pracovala i jedna citlivá porodní asistentka, Bc. X X. Ráda ženám nabízela i jinou porodní polohu než polohu na zádech, běžně praktikovanou a kontraproduktivní. Směla jsem s ní být u porodu ženy, která rodila v poklidu. Pomalu se otočila na bok, za chvilku byly vidět vlásky miminka, vše probíhalo dobře. Hlavička už byla venku z poloviny. V tom na pokoj bez zaklepání vstoupil lékař MUDr. Mgr. X X, CSc., prý ‚zkontrolovat, jak to jde‘. Když viděl ženu na boku, přísně se porodní asistentky X zeptal, co to má být. Ona klidně odpověděla, že paní rodí a že jí tato poloha vyhovuje. Doktor X namítal, že toto trpět nebude, tady se rodí na zádech a nařídil ženě okamžitě se přetočit na záda. Žena byla do porodu natolik ponořená, že ho nevnímala. Naštěstí přišla další kontrakce a ona zase začala tlačit. Nato k ní přistoupil a začal ji násilím obracet na záda. Žena se bránila a porodní asistentka se jí zastávala, i když sama měla strach postavit se lékaři. Nakonec se jí podařilo odvést lékařovu pozornost na miminko, které už bylo z poloviny narozeno. Doktor X i přes úspěšné zakončení přirozeného porodu naštvaně odešel z místnosti.“
Příspěvek popisuje postup omezování činnosti porodních asistentek. Podrobněji se zabývá vývojem po roce 1989, přičemž se věnuje především harmonizací s právem Evropské unie, konkrétním českým právním předpisům, pokusům o trestání porodních asistentek, pracovním skupinám k porodnictví a postavení porodních asistentek, jakož i roli soudů a veřejné ochránkyně práv při řešení postavení porodních asistentek. Na závěr nahlíží na problematiku perspektivou práva na zdraví.