Jana s Honzou se
seznámili na právnické fakultě. Dohromady je spojil sen o spravedlivém a zlo
potírajícím světě, oba se proto zhlédli v advokacii. Janě již táhlo na
třicet, studovala druhou vysokou školu a byla také na dvouleté stáži
v Chicagu, rozhodli se proto po úspěšných státnicích, že současně
s nástupem do práce vyzkouší, zda jim příroda nadělí dítě. Podařilo se to
až ve třetím roce koncipientury obou. Janě už před porodem zkoušky nestihla,
zůstala tak s malým Jirkou doma. Pak přišla Anička a Eliška. Janě táhne
na čtyřicet a advokátní praxe je pro nedodělanou praxi koncipienta[1]
v nedohlednu. Pracovat na plný úvazek se třemi dětmi do tří let nebyla
schopna ani časově, ani ekonomicky. O jejím spolužáku Danielovi se přitom píše
v lifestylových médiích jako o mladém nadějném právníkovi s vlastní
mezinárodní advokátní kanceláří. Je pravdou, že jeho žena také dosud se dvěma
dětmi advokátní zkoušky nemá. A Jana si řekne, že takto to asi má být.
[1] Pro zjednodušení je v textu na některých místech použito generické maskulinum, ač je pod daným pojmem smýšlen jak mužský, tak ženský rod (například zaměstnanec, zaměstnavatel). Citace ustanovení jsou také použity bez přechylování.
Příspěvek se zabývá hledáním odpovědí na dvě základní otázky – zaprvé, jak se rozhodnutí mít děti může projevit v kariéře advokátní koncipientky s ohledem na předpisy o advokacii, a zadruhé, zda lze tuto situaci řešit úpravou rozebíraných předpisů. Na závěr nabízí možné řešení.